Článek
Cizinec u baru
Seděla jsem u pultu, když si vedle mě přisedl muž, kterého bych si jinak možná ani nevšimla. Měl klidný výraz, lehký úsměv a působil jistě, aniž by se o to snažil. Oslovil mě anglicky a já, i když jsem nebyla úplně ve formě, jsem se s ním dala do řeči. Mluvil pomalu, měl příjemný hlas a zvláštní charisma, které mě okamžitě zaujalo.
Byl v Praze prý jen krátce, pracovně, a chtěl se „na chvíli ztratit z povinností“. Vypadal unaveně, ale přesto měl jiskru. Povídali jsme si dlouho – o filmech, o cestování, o lidech. Nepůsobil jako typ, který se chce jen bavit. Spíš jako někdo, kdo už toho hodně zažil a rád by na pár hodin zapomněl, kým vlastně je.
Když se mě zeptal, jestli se s ním nechci projít, souhlasila jsem bez váhání. Procházeli jsme se po nočním městě, smáli se, mlčeli, někdy jen poslouchali kroky v prázdných ulicích. Nakonec mě políbil. Nebylo to plánované ani unáhlené. Prostě se to stalo.
Ráno plné otázek
Ráno jsem se probudila sama. Na stole ležel ubrousek s číslem a jeho jméno. Po chvíli váhání jsem ho zadala do vyhledávače. První výsledky mi vyrazily dech.
Ukázalo se, že ten nenápadný cizinec je herec, který se objevuje v několika zahraničních filmech – ne žádná světová megastar, ale člověk, který se občas mihne i v hollywoodských produkcích. Měla jsem co dělat, abych tomu uvěřila. Na fotkách vypadal jinak, upravenější, výraznější. V baru působil úplně obyčejně.
Najednou mi došlo, proč se mi zdál tak klidný, proč se nikomu nepředstavoval celým jménem. Nechtěl, aby ho někdo poznal.
Realita po pohádce
Seděla jsem s telefonem v ruce a přemýšlela, jestli mu napsat. Chtěla jsem mu poděkovat za hezký večer, ale zároveň jsem cítila, že to nedává smysl. On měl svůj svět, já svůj. Možná i proto byl tak uvolněný – věděl, že tohle setkání zůstane jen krátkou epizodou mimo scénář jeho života.
Ten večer byl kouzelný právě proto, že byl obyčejný. Dva lidé, žádné masky, žádné povinnosti. Jen chvíle, kdy jsme si připadali blízko, aniž bychom věděli, kdo ten druhý doopravdy je.
