Článek
Když se někdo směje špatnému člověku
Vešla jsem do malého butiku s doplňky a položila na pult svou starou kabelku. Byla z koženky, trochu ošoupaná, ale funkční. Chtěla jsem jen popruh, aby ještě chvíli vydržela. Prodavačka se na ni podívala, pak na mě a ušklíbla se.
„To je koženka, že? No, to už moc lidí nenosí,“ pronesla tónem, který by urazil i figurínu ve výloze. Překvapilo mě to. Jen jsem přikývla, že ano, a snažila se zůstat klidná. Ona pokračovala, jako by to nestačilo. „Já bych to vyhodila. Tyhle levné věci stejně dlouho nevydrží a nosí je spíš lidi, co si nemůžou dovolit nic lepšího“
V tu chvíli mi cukl koutek. Už jsem neměla chuť hledat žádný popruh. Místo toho jsem se rozhlédla po obchodě a zahlédla vystavené kabelky v zadní části – z pravé kůže, s cenovkami, které by většinu lidí přiměly couvnout.
Proměna tónu
Přešla jsem k nim a vzala jednu do ruky. Byla nádherná, pevná, elegantní. Prodavačka se okamžitě přesunula za mě. Najednou se usmívala, její hlas zjemněl a zněl úplně jinak než před chvílí.
„To je krásný model, z nové kolekce,“ řekla sladce. „Z pravé italské kůže, ruční práce. Stojí dvanáct tisíc, jen tak někdo si to nemůže dovolit.“
„Vezmu ji,“ odpověděla jsem bez zaváhání.
V tu chvíli jí ztuhl úsměv, pak se rychle vzpamatovala a začala balit kabelku s přehnanou pečlivostí. Nabídla mi slevu na další doplňky, najednou mi vykala a její tón se proměnil v čistou ochotu.
Pípnutí, které stálo za to
Když terminál pípnul, podívala se na mě s jiným výrazem. Tentokrát to nebylo povýšené, spíš překvapené. Popřála mi hezký den, a tentokrát to znělo upřímně.
Vyšla jsem ven s novou kabelkou a tou starou v ruce. Podívala jsem se na ni a musela se usmát. Možná nebyla z pravé kůže, ale díky ní jsem si připomněla, že nejde o to, co člověk má, ale jak se k němu kdo chová. A občas neuškodí dát lidem malou lekci.
