Článek
Oběd, který měl být obyčejný
Bylo poledne a s mojí sestrou jsme si po dlouhé procházce chtěly udělat radost. Měly jsme narozeniny jen pár dní od sebe a řekly jsme si, že si zajdeme na něco lepšího než běžné menu v bistru. Vybraly jsme si krásnou restauraci s bílými ubrusy, vysokými stropy a decentní hudbou v pozadí. Obsluha působila profesionálně, prostředí velmi elegantně. Usadily nás ke stolu u okna a podaly jídelní lístky, ze kterých voněl luxus.
Nebyly jsme zrovna hladové, chtěly jsme si hlavně popovídat a dát si něco lehkého. Já si objednala drůbeží vývar a šunkofleky, protože jsem měla chuť na něco tradičního. Sestra si dala jen míchaný salát a jednu skleničku vína. Nechtěly jsme se přejídat, ani jsme netoužily po kaviáru. Objednaly jsme si to, co nám udělá dobře. Nečekaly jsme však, že právě tahle objednávka se stane důvodem k ponížení.
Výsměch, který nepatřil do slušné společnosti
Mladý číšník, upravený jako z módního časopisu, si naši objednávku vyslechl s kamennou tváří. Potom ale trochu pozdvihl obočí a řekl: „To je všechno?“ Myslela jsem, že se přeptává, ale pokračoval s úsměškem: „Tak to jste si to dneska teda rozmazlily.“ A odešel. Sestře ztuhl obličej a mě zamrazilo. Neměla jsem slov.
Neseděly jsme tam v teplácích, nevytahovaly si z tašky řízky. Přišly jsme oblečené úhledně, chovaly jsme se slušně, a přesto jsme si připadaly, jako bychom se octly v prostředí, kde jsme neměly co dělat. Číšník se nám pak téměř nevěnoval. Vodu jsme si musely připomínat, příbor nám chyběl, a talíře po jídle odnášel beze slova. Když kolem nás procházel, díval se raději jinam.
Účet, který změnil tón
Po jídle jsme si ještě objednaly kávu. A tehdy jsem vytáhla peněženku. Měla jsem u sebe dárkovou kartu, kterou mi věnoval syn k Vánocům. Byla přednabitá a sloužila jako luxusní pozornost pro klienty jedné firmy. Číšník ji přijal s mírným úšklebkem, očividně přesvědčený, že nám to buď nepůjde načíst, nebo že tam nebude dostatek prostředků.
Po chvíli se ale vrátil s jiným výrazem ve tváři. Najednou byl zdvořilý, usmál se a začal se vyptávat, zda bylo vše v pořádku, jestli nechceme ještě něco sladkého, případně digestiv. V tu chvíli už bylo pozdě. Poděkovaly jsme, dopily kávu a beze slova odešly. Ačkoli jsme byly obě trochu rozladěné, cestou domů jsme se tomu začaly smát.
Co si z toho odnáším
Není to o tom, co si kdo objedná, ale o tom, jak se lidé chovají. Číšník nás soudil podle toho, že jsme si neobjednaly nejdražší položky z lístku. Ale vůbec nevěděl, kdo jsme, odkud jsme přišly, nebo co máme za sebou. Jídlo může být skromné, ale úcta by měla být samozřejmostí. A jestli někdo soudí hodnotu hosta podle ceny objednávky, pak do skutečně dobré restaurace nepatří on.
