Článek
Nekonečná fronta
Byl to obyčejný pracovní den odpoledne. Potřebovala jsem jen pár věcí na večeři, ale protože byl obchod plný lidí, skončila jsem s košíkem narvaným tak, že jsem sotva viděla před sebe. Když jsem dorazila k pokladnám, zjistila jsem, že otevřená je jen jedna. Fronta byla dlouhá, lidé byli nervózní a děti kňouraly. Už po pěti minutách stání jsem cítila, že mě začíná přepadat podrážděnost.
Odvážila jsem se ozvat
Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla několik zaměstnanců, kteří se bavili u regálů, aniž by se obtěžovali pomoci s obsluhou zákazníků. Udělala jsem krok vpřed a nahlas řekla, zda by mohli otevřít ještě jednu pokladnu. Očekávala jsem souhlasné přitakání ostatních, ale místo toho se na mě většina lidí podívala tak, jako bych právě vyžadovala něco absurdního. Pokladní se tvářila otráveně a jen procedila, že kolegyně přijde, až to bude možné.
Situace se vyhrotila
Čekali jsme dál, ale nic se nedělo. Moje trpělivost došla a znovu jsem zopakovala svůj požadavek, tentokrát hlasitěji. Několik lidí za mnou přikývlo, že by to opravdu pomohlo. Jenže tím jsem narazila. Z druhé strany pokladen přišla vedoucí směny a místo aby situaci uklidnila, obořila se na mě. Tvrdila, že nemám právo jim diktovat, co mají dělat, a že pokud se mi nelíbí čekat, mám jít nakoupit jinam.
Nečekaný konec nákupu
Najednou jsem se ocitla v nepříjemném konfliktu. Snažila jsem se vysvětlit, že nechci vyvolávat hádku, ale že by bylo fér otevřít další pokladnu, když je obchod plný lidí. Vedoucí však zavolala ochranku. Než jsem stačila pochopit, co se děje, stál u mě muž v uniformě a požádal mě, ať okamžitě opustím prodejnu. V ruce jsem držela košík s nákupem, který jsem nakonec musela položit na zem a odejít.
Pocit ponížení
Venku jsem chvíli stála a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Bylo mi trapně, protože se na mě dívali lidé, kteří šli kolem. Připadalo mi neuvěřitelné, že se něco takového může stát jen proto, že jsem chtěla, aby otevřeli další pokladnu. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě pálil pocit nespravedlnosti.
Jak jsem se rozhodla
Domů jsem šla bez nákupu a s těžkým pocitem v žaludku. Později jsem sepsala stížnost na centrálu řetězce a popsala celý průběh. Nevím, zda se tím něco změní, ale aspoň mám čisté svědomí, že jsem se nevzdala jen proto, že mě někdo zastrašil. A pokaždé, když jdu dnes nakupovat, se mi vybaví ten okamžik, kdy jsem stála u pokladny a místo pomoci mě vyhodili ven.
