Článek
Nenápadná volba
Stála jsem u regálu s vínem a přemýšlela, co vzít. Skleněná láhev mi přišla zbytečná, když vím, že stejně vypiju jen skleničku a zbytek mi zhořkne. Krabicové víno se mi zdálo praktičtější. Nebylo drahé, ale nešlo mi o cenu, spíš o pohodlí. Vzala jsem jednu krabici a položila ji do košíku mezi rohlíky a sýr.
Reakce u pokladny
Když jsem přišla k pokladně, pokladní se na mě podívala a koutkem rtů se pousmála. Myslela jsem, že se usmívá jen tak, ale pak pronesla větu, kterou jsem nečekala. Podívala se na krabici a řekla: „To si kupují hlavně bezdomovci.“ Zůstala jsem stát, v ruce drobné a ve tváři rozpaky.
Pocit trapnosti
Najednou jsem měla chuť tu krabici vrátit a říct, že ji nechci. Jenže za mnou už stála fronta lidí a já cítila, jak mi hoří tváře. Připadalo mi, že se na mě všichni dívají a soudí mě. Zaplatila jsem a rychle jsem schovala víno do tašky, jako by to byl nějaký zakázaný předmět.
Cesta domů
Cestou jsem přemýšlela, proč mě to tak zasáhlo. Vždyť šlo o obyčejnou věc, o krabici vína. Jenže tón jejího hlasu byl tak pohrdavý, že jsem se cítila menší než obvykle. Jako by můj výběr vypovídal o celé mé osobnosti. Přitom já se těšila jen na klidný večer s knihou.
Večerní sklenička
Doma jsem krabici otevřela a nalila si trochu do skleničky. Chuť nebyla špatná, přesně taková, jakou jsem čekala. Ale i tak jsem si každým douškem připomínala tu krátkou poznámku. Uvědomila jsem si, jak málo stačí, aby cizí člověk zasáhl do mé nálady.
Něco, co zůstane
Víno jsem nakonec dopila až po několika dnech, ale ta věta ve mně zůstala déle než jeho chuť. Kdykoli teď stojím u regálu s vínem, vzpomenu si na pokladní a na ten její úšklebek. A i když mě to nutí sáhnout po lahvi, pokaždé mě napadne, že bych si vlastně nejradši zase vzala krabici. Ne kvůli vínu samotnému, ale proto, abych dokázala sama sobě, že se nenechám definovat cizí větou.
