Článek
Neochotný pohled prodavače
Do obchodu s elektronikou jsem šla s jasným cílem. Můj starý notebook už sotva fungoval a já potřebovala nový. Vybrala jsem si ten nejdražší model, protože vím, že mi vydrží dlouho. Prodavač si mě ale změřil pohledem od hlavy k patě. Měla jsem obyčejné oblečení, žádné výrazné šperky a vlasy svázané do drdolu. Jeho úsměv byl spíš posměšný než přátelský.
Nepříjemné poznámky
Když jsem řekla, že bych chtěla vidět ten nejnovější model, odpověděl, že je to spíš pro náročné zákazníky a že stojí opravdu hodně. Dodal, že by mi možná mohl ukázat levnější variantu, která by pro mě byla dostupnější. Byla jsem překvapená, jak rychle mě zařadil do své představy o tom, co si mohu dovolit.
Rozhodnutí neklesnout na jeho úroveň
Normálně bych se otočila a šla jinam, ale tentokrát jsem si řekla, že zůstanu. Nechtěla jsem mu nic dokazovat z nějaké uražené pýchy, spíš mě zajímalo, jak se bude tvářit, až si ten drahý notebook skutečně koupím. Požádala jsem ho, ať mi ho přinese a vysvětlí všechny funkce. Čím déle mluvil, tím víc si dával záležet, jako by se snažil ukázat, že je odborník.
Platba v hotovosti
Když jsme došli k pokladně, prodavač položil krabici na pult a čekal, až vytáhnu kartu. Místo toho jsem z kabelky vytáhla obálku s bankovkami. Počítala jsem je pomalu, protože jsem věděla, že se na mě dívá. V tu chvíli mu zmrzl úsměv a chvíli nevěděl, co říct. Pokladní po něm střelila pohledem, jako by se ptala, jestli vidí to samé, co ona.
Pocit zadostiučinění
Když mi podával účtenku, změnil tón hlasu a popřál mi hezký den. Tentokrát to už znělo upřímně. Nešla jsem tam nikoho poučovat, ale odcházela jsem s pocitem, že se někdy vyplatí nechat lidi, ať se sami přesvědčí, jak moc se ve svých odhadech mohou mýlit. Notebook používám dodnes a pokaždé, když ho otevřu, si na ten den vzpomenu.
