Článek
Nenápadný začátek
Byl to obyčejný den. Seděla jsem u počítače a dokončovala úkol, když jsem zaslechla hlasy z kuchyňky. Nebylo to nic neobvyklého, kolegové se tam často scházeli na kávu. Nechtěla jsem poslouchat, ale jejich smích a ztišené hlasy mě přiměly zpozornět.
Slova, která se mě dotkla
Nejdřív jsem nerozuměla všemu, ale pak jsem zachytila svoje jméno. Ztuhla jsem a instinktivně zadržela dech. Uslyšela jsem větu, která se mi okamžitě zaryla do paměti: „Ona se tváří, že všechno zvládá, ale ve skutečnosti se veze.“ Zůstala jsem jako přimražená.
Pocit odhalení
Bylo zvláštní slyšet to takto nahlas. Nikdy mi nic podobného nikdo do očí neřekl. Myslela jsem si, že se mnou vycházejí dobře, že jsem součástí týmu. A přitom tam stáli, pár metrů ode mě, a rozebírali mě, jako bych nebyla víc než téma k drbu. V hlavě se mi honilo, jestli to myslí vážně, nebo jen přehánějí, aby se před sebou navzájem předvedli.
Vnitřní boj
Najednou jsem přestala vnímat cokoliv jiného než vlastní tlukot srdce. Část mě chtěla vstát a vejít tam, abych jim dala jasně najevo, že jsem všechno slyšela. Druhá část se ale bála, že by se situace ještě víc vyhrotila. Zůstala jsem proto sedět na židli a snažila se dýchat.
Chladné ticho
Když se smích utišil a kroky se vzdálily, seděla jsem stále bez pohnutí. Připadalo mi, jako by se kolem mě vzduch ochladil. Najednou jsem cítila odstup mezi sebou a těmi, které jsem brala jako kolegy a možná i přátele. Uvědomila jsem si, že za zavřenými dveřmi může být obraz člověka úplně jiný než ten, který vidíme v přímé komunikaci.
Nepříjemná jistota
Nejhorší na tom bylo, že jsem si nemohla vymyslet výmluvu. Nebyl to omyl, neslyšela jsem někoho jiného. Bylo to jasně o mně. Ta slova se mi vryla do paměti tak silně, že jsem věděla, že se jich už nikdy nezbavím. Možná nebyla pravda, ale pro mě byla skutečná, protože jsem je slyšela na vlastní uši.
Tichý odchod
Ten den jsem se cítila cize v kanceláři, která pro mě byla dosud známým místem. Dívala jsem se na lidi kolem sebe a přemýšlela, kdo všechno o mně podobně mluví. Přesto jsem navenek nasadila neutrální tvář, abych nedala nic znát. Uvnitř mě ale zůstalo prázdno a ledový pocit, který jsem si odnesla i cestou domů.
Poslední myšlenka
Večer jsem si uvědomila, že nejhorší není samotná kritika, ale zrada důvěry. Do té chvíle jsem si myslela, že mě kolegové respektují. Teď už vím, že někdy může být ticho mezi lidmi mnohem upřímnější než jejich slova.
