Článek
Rána na důvěře
Pracovala jsem v prádelně v jednom malém domově pro seniory. Po manželově smrti jsem si hledala práci, kde bych mezi lidmi nebyla tak sama. Tahle prádelna se mi zdála jako ideální místo. Byla to obyčejná práce, ale měla jsem ji ráda. Každý den jsem přebírala prádlo, žehlila a skládala ho obyvatelům domova do skříněk.
Najednou se začaly ztrácet drobnosti. Nejprve jedna paní postrádala šálu, pak druhá čepici, někdo přišel o pletené ponožky. Šlo o věci, které lidé často odkládají bokem. Nejdřív jsme si říkali, že se to někam zatoulalo nebo že někdo něco omylem uklidil jinam. Ale postupně se ztráty začaly kupit a lidé si začali všímat, že to není náhoda.
Podezření padlo na mě
Jednoho rána si mě zavolala vedoucí. Sedla si proti mně, založila ruce a bez úvodu mi řekla, že má podezření, že některé věci mizí kvůli mně. Prý si toho všimli i jiní zaměstnanci. Zůstala jsem sedět jako opařená. Nikdy bych si nic nevzala. Vždycky jsem měla čisté svědomí a snažila jsem se být na všechny milá. Rozklepala jsem se a začala brečet.
Vedoucí mi nabídla, ať si vezmu pár dní volna, abych si „ujasnila, co se děje“. Připadala jsem si jako zlodějka. Přišla jsem domů a celý večer koukala do zdi. Nemohla jsem uvěřit, že by mě mohli z něčeho takového podezírat. Snažila jsem se přemýšlet, co bych mohla udělat jinak, ale nic mě nenapadlo.
Mlčení kolegů
Co mě bolelo možná ještě víc, bylo ticho mých kolegyň. Některé mě znaly roky. S některými jsem pila kávu, smála se u oběda. A teď se dívaly jinam. V práci jsem cítila, jak se mi vyhýbají. Nikdo mi nic neřekl do očí, ale cítila jsem tu změnu ve vzduchu. Každý krok, který jsem udělala, byl najednou pod drobnohledem. Připadala jsem si jako špinavá.
Nevěděla jsem, jestli mám odejít nebo zůstat. Práce mi sice nevynášela žádné velké peníze, ale dávala mi pocit užitečnosti. Nechtěla jsem utíkat. Cítila jsem, že kdybych odešla, bylo by to, jako bych přiznala vinu.
Zvrat přišel nečekaně
Po několika týdnech se začaly dít podivné věci. Jedna z novějších uklízeček, mladá holka jménem Monika, se jednou omylem spletla a vešla do vedoucí kanceláře bez zaklepání. A tam si všimla něčeho zvláštního. Na věšáku visela barevná šála, která patřila jedné obyvatelce domova. Poznala ji, protože si o ní spolu nedávno povídaly.
Monika to nejprve nechtěla řešit. Ale pak začala víc všímat. V kanceláři šéfové se objevilo víc věcí, které měly patřit jiným. Nakonec si začala vést seznam a fotila si je na mobil. Když měla dost důkazů, šla za zástupkyní ředitelky. Ta to už nemohla ignorovat.
Konečně vysvobození
Vedoucí byla po pár dnech postavena mimo službu. Nikdo mi to neřekl přímo, ale šeptanda pracovala rychle. Nakonec přišel ředitel a omluvil se mi. Stál v mém malém kumbálku, kde jsem žehlila, a řekl: „Udělali jsme chybu.“ Byla to jediná věta, ale stačila. Cítila jsem, jak se mi ulevilo. Konečně někdo přiznal, že jsem nic neudělala.
Kolegyně se začaly opatrně vracet. Někdo přinesl kávu, jiná koláč. Já jsem se tvářila, že je to v pořádku, ale uvnitř jsem věděla, že už to nikdy nebude stejné. Ztratila jsem víru v lidi, o kterých jsem si myslela, že mě znají.
