Článek
Večeře, na kterou jsem se těšila
Byl pátek večer a po dlouhém týdnu jsme se s manželem rozhodli zajít na večeři. Vybrali jsme si oblíbenou restauraci, kam chodíme už roky. Měli jsme rezervaci na sedmou, ale cestou jsme uvízli v koloně a dorazili asi o dvacet minut později. Omluvili jsme se obsluze a ta nám s úsměvem řekla, že to nevadí, že si máme klidně vybrat, co chceme. Objednali jsme si naše oblíbené jídlo, které kuchař zjevně znal, a po pár minutách nám ho přinesli.
Vedle nás seděla skupinka čtyř lidí, kteří zjevně už delší dobu čekali. Zpočátku jsme si jich nevšímali, ale po chvíli jsem slyšela, jak si mezi sebou začínají polohlasem stěžovat. „To snad není možné, my tu čekáme půl hodiny a oni, co přišli po nás, už mají jídlo,“ řekla jedna z žen u vedlejšího stolu. Dělala to tak nahlas, aby to slyšel nejen číšník, ale i my.
Napětí u vedlejšího stolu
Snažila jsem se to přejít, i když mi to bylo nepříjemné. Číšník jim vysvětloval, že různá jídla se připravují jinak dlouho, ale oni to očividně nechtěli slyšet. Muž naproti se rozčiloval a začal mávat rukama. Tvrdil, že jsme se určitě s někým z personálu domluvili, že nás upřednostní. V tu chvíli už to bylo trapné nejen pro nás, ale i pro obsluhu.
Manžel si v klidu dál krájel maso a dělal, že nic neslyší. Ale když si ta žena z vedlejšího stolu neodpustila další poznámku, že „takhle by to v pořádné restauraci nevypadalo“, zvedl hlavu, podíval se na ni a s naprostou vážností řekl: „Nebojte, my vám klidně kousek pošleme, ať nemusíte čekat do rána.“
Smích místo hádky
Na chvíli se rozhostilo ticho. Žena se zarazila, její muž se začal smát a číšník se sotva držel, aby se nepřidal. Nakonec se rozesmál celý jejich stůl, napětí zmizelo a z trapné situace se stala spíš komická scéna. Žena se nám omluvila, že byla jen hladová a nervózní, a že to nemyslela zle. Manžel s úsměvem odpověděl, že hlad dělá z lidí ty největší komiky.
Zbytek večera už probíhal v přátelské náladě. Dokonce jsme si s nimi na závěr připili. Číšník se smál, že podobné hádky kvůli pořadí jídel vidí často, ale málokdy končí smíchem.
Neočekávané rozuzlení
Když jsme vyšli ven, manžel se na mě otočil a řekl, že se mu dnes podařilo poprvé v životě vyřešit konflikt humorem. A že by to měl zkusit i doma, až zase zapomene vynést odpadky. Smála jsem se celou cestu domů a říkala si, že někdy opravdu stačí jen jedna věta, aby se večer, který začal trapně, změnil v něco, na co se bude s úsměvem vzpomínat.
