Článek
Náhoda, která neskončila dobře
S manželem jsme se procházeli po centru a dostali chuť na něco dobrého. Venku bylo sychravo, a tak jsme hledali místo, kde si dáme polévku a kávu. Všude bylo plno turistů, ale nakonec jsme narazili na novou restauraci s moderním vzhledem. Za výlohou to vypadalo příjemně, elegantní interiér, svíčky na stolech, ticho. Řekla jsem si, že si konečně po dlouhé době dopřejeme něco lepšího.
Usadili nás k oknu, obsluha byla milá, všechno působilo profesionálně. Jenže už při prvním pohledu do jídelního lístku jsem zůstala stát s otevřenou pusou.
Ceny, které nedávaly smysl
Polévka za 300 korun. Jedna jediná porce, bez přílohy, bez ničeho. Myslela jsem, že jsem se přehlédla. Otočila jsem stránku, ale ostatní položky nebyly o nic lepší. Guláš za 750, rizoto přes šest set. Připadalo mi to jako špatný vtip. Ohlédla jsem se na manžela, který zvedl obočí a jen se pousmál.
Zeptala jsem se servírky, jestli se náhodou nejedná o degustační menu nebo něco speciálního. S úsměvem mi odpověděla, že ne, že to jsou běžné ceny a že polévka je prý „z výběrového hovězího vývaru s lanýžovým olejem“. V tu chvíli jsem věděla, že tam jíst nebudeme.
Ticho mezi námi
Chvíli jsme seděli a ani jeden nevěděl, co říct. Cítila jsem trapnost, kterou jsem nechtěla dávat najevo. Bylo mi hloupé jen tak vstát a odejít, ale představa, že zaplatíme skoro tisíc korun za polévku a kávu, mě úplně odzbrojila. Přitom jsme neměli problém si občas připlatit, když to mělo smysl. Jenže tady nešlo o kvalitu. Byla to obyčejná polévka s hezkým názvem a přemrštěnou cenou.
Nakonec jsem se na manžela jen podívala a on kývl. Vzali jsme si kabáty a omluvili se servírce, že si to ještě rozmyslíme. Ani se nepokoušela nás přemlouvat. Jen kývla a usmála se, jako by to nebylo poprvé, co někdo takhle odchází.
Když luxus ztrácí smysl
Venku jsme se rozesmáli. Ne z radosti, spíš z absurdity celé situace. V rohu ulice jsme pak našli malou hospodu, kde polévka stála čtyřicet korun. Byla horká, poctivá a voněla po česneku. Seděli jsme u dřevěného stolu, koukali z okna na déšť a oba jsme měli pocit, že jsme na správném místě.
Někdy si člověk uvědomí, že luxus není o ceně, ale o pocitu. V té malé hospodě bylo víc pohody než v celé té přepychové restauraci dohromady. A ta česnečka? Byla nejlepší, jakou jsem za poslední dobu jedla.
