Článek
Nepříjemná fronta
Byl páteční podvečer a obchod byl přeplněný lidmi, kteří chtěli rychle nakoupit před víkendem. Já jsem měla v košíku obyčejné věci, co beru pravidelně. Jogurty, rohlíky, máslo, trochu ovoce a balíček kávy. Nic výjimečného, ale přesně to, co mi doma chybělo. Za mnou se postavil asi dvacetiletý kluk, telefon v ruce, sluchátka v uších a znuděný výraz.
Nečekaná poznámka
Když jsem pokládala zboží na pás, zasmál se a pronesl dost nahlas, aby to slyšeli i ostatní: „Ty nakupuješ jak důchodkyně.“ Chvíli jsem zůstala stát, protože mě to zaskočilo. V jeho hlase nebyla jen legrace, spíš posměch a nadřazenost. Někteří lidé kolem se pousmáli, jiní dělali, že nic neslyšeli. Já se rozhodla nereagovat. Jen jsem se na něj krátce podívala a mlčela.
Tiché pokračování
Zaplatila jsem, vzala tašky a odcházela. V hlavě se mi honilo, proč si dovolil něco takového říct. Vždyť jsem nakupovala úplně normálně. Nechtěla jsem se s ním hádat, nemělo to smysl. Jenže ten pocit trapnosti, že na mě někdo poukazuje před ostatními, ve mně zůstal.
Setkání mimo obchod
O pár dní později jsem byla pozvaná na kávu k jedné známé. Znaly jsme se z dřívějška, potkávaly jsme se na různých akcích a vždycky jsme si dobře povídaly. Přivítala mě s úsměvem a zavedla do obýváku. Na stolku už stál talíř s koláčem a voňavá káva. Když jsem se posadila, zaslechla jsem zvuk otevíraných dveří a v místnosti se objevil ten samý mladík z obchodu.
Propletené osudy
Na okamžik jsem nevěřila svým očím. On mě poznal také, jen se zarazil a zčervenal. Jeho matka nic netušila, vesele nám představila, že je to její syn. Přikývla jsem, ale všimla jsem si, jak se mu v očích mísí rozpaky s nejistotou. Sedl si naproti mně a během celého posezení sotva promluvil.
Nečekané ticho
Celou dobu jsem cítila, že by nejraději zmizel. Už to nebyl ten posměvačný mladík s telefonem, ale spíš kluk, který si uvědomil, že svět je menší, než si myslel. Nemusela jsem mu nic připomínat, ani mu říkat, co udělal. Stačilo, že si sám spojil, kdo před ním sedí, a že mě jeho chování nezůstalo bez následků.
Úsměv na konec
Když jsem odcházela, jeho matka mě doprovodila ke dveřím a povídaly jsme si ještě chvíli venku. On zůstal uvnitř, ani se nepřišel rozloučit. Já se ale cestou domů usmála. Nebylo potřeba žádných slov, protože ten krátký moment v obýváku mluvil za všechno.
