Článek
Dětská upřímnost
Bylo po obědě, venku svítilo slunce a já seděla s vnukem na terase. Povídal, jak mu ve školce dali hvězdičku, jak se těší na narozeniny a že má rád, když ho maminka nechá hrát si na zahradě. Všechno bylo roztomilé, dokud nezačal mluvit dál.
„Maminka s tatínkem se pak v obýváku hýbou na gauči,“ řekl úplně klidně, jako by popisoval, že si spolu čtou. Zasmál se a dodal, že jednou tam chtěl jít, ale tatínek na něj křičel, ať tam neleze. Prý se pak z gauče ozývá dupání a smích.
Zůstala jsem sedět jako přimražená. Snažila jsem se zachovat výraz, aby nic nepoznal, ale uvnitř mnou projel stud i zvláštní panika. Dítě samozřejmě netušilo, co popisuje. Ale já ano.
Nejistota a rozpaky
Snažila jsem se téma rychle odvést, ale jeho slova mi zněla v hlavě pořád dokola. Nešlo o to, že by mě pohoršovalo, že jsou spolu. Ale že to dělají tak, že to dítě slyší, že mu přitom lžou a posílají ho ven, aby „si pohrálo“.
Možná jsem staromódní, ale něco takového mi přišlo… nepatřičné. A hlavně bezohledné. Dítě nemá slyšet, co se děje za dveřmi obýváku, natož aby to pak opakovalo babičce u bábovky.
V duchu jsem přemýšlela, jestli to mám vůbec dceři říkat. Co když se urazí, že se do toho pletu? Ale čím víc jsem o tom uvažovala, tím víc mě svíral pocit trapnosti a zvláštní zlosti.
Rozhodnutí
Zvedla jsem se od stolu a šla si pro kabelku. Cestou jsem si říkala, že možná přeháním, že mladí lidé jsou jiní, otevřenější. Jenže něco ve mně mi nedovolilo zůstat doma a dělat, že jsem to neslyšela.
Když jsem dojela k jejich domu, dceru jsem zastihla sama. Byla překvapená, že mě vidí. Sedly jsme si do kuchyně a já se zhluboka nadechla. Nešlo to říct jinak než přímo.
Řekla jsem jí, co mi vnuk povídal. Jak o tom mluvil, jak to celé popsal. Chvíli bylo ticho. Pak se rozesmála, ale ne pobaveně – spíš z rozpaků. Zakryla si obličej dlaněmi a povzdechla si, že je to jejich „malá chyba“.
Nečekané ticho
Říkala, že si myslela, že dítě si hraje daleko a nic neslyší. Že si prostě chtěli dopřát chvíli soukromí, když má malý dost práce s míčem. Vysvětlovala to omluvně, ale zároveň s jistou lehkostí, která mě odzbrojila.
Nakonec jsme se obě rozesmály, i když trochu křečovitě. Uvědomila jsem si, že jsem sem jela s obavami, ale odešla s pocitem trapnosti spíš sama za sebe. Svět se zřejmě změnil, lidé už se tolik nestydí.
