Hlavní obsah

Vnuk se mě zeptal, jak se žilo za komunistů

Foto: photoroyalty/Freepik.com

Seděli jsme na chatě a on se zeptal jen tak, mezi řečí. Odpověděla jsem mu upřímně. Pak se díval, jako bych mu vyprávěla sci-fi.

Článek

Je mu čtrnáct a měl za úkol do školy napsat seminárku o normalizaci. Přijel k nám na víkend s notebookem a řekl, že potřebuje výpověď pamětníka. Zasmála jsem se, protože mě ještě nikdy nikdo nenazval pamětníkem. Řekla jsem mu, ať se ptá.

Začal obecně. Jaké to bylo. Řekla jsem mu, že normální. Že jsme chodili do práce, do obchodu, na chatu. Že jsme vařili, uklízeli, vychovávali děti. Díval se na mě zklamaně, jako by čekal něco dramatičtějšího. Zeptala jsem se ho, co přesně chce vědět.

Zeptal se, jestli jsem se bála. Řekla jsem, že ne. Že to tak nefungovalo. Že člověk se nebál každý den, protože to byl jeho běžný život. Bála jsem se, když manžel podepsal nějaký papír za kolegu v práci a týden jsme čekali, jestli se něco stane. Bála jsem se, když nám soused řekl, že si ho pozvali na pohovor kvůli tomu, že jeho bratr emigroval. Ale nebyla to taková bázeň, jakou si představoval. Spíš opatrnost. Věděli jsme, co říkat a co ne. Naučili jsme se to jako děti se učí, že se nesahá na plotnu.

Pak se zeptal na fronty. Řekla jsem mu, že jo, stálo se fronty. Na banány, na toaletní papír, na maso. Jednou jsem stála dvě hodiny na pomeranče a když jsem přišla na řadu, došly. Díval se na mě, jako bych mu říkala, že jsme žili bez elektřiny. Řekl, že to nechápe. Že přece stačí jít do obchodu. Řekla jsem, že tehdy to nestačilo.

Chtěl vědět, jestli jsme mohli cestovat. Řekla jsem, že do Jugoslávie ano. Do Bulharska ano. Na západ ne. Zeptal se proč. Řekla jsem, že nás nepustili. Řekl, že to přece nejde, aby stát někomu zakázal jet na dovolenou. Řekla jsem mu, že šlo.

Nejdéle mu trvalo pochopit, že neexistoval internet. Ne že bychom ho nepoužívali. Že neexistoval. Že jsme zprávy věděli z televize, kde běžely dvě stanice, a z novin, které psaly to, co měly. Že jsme nevěděli, co se děje ve světě, pokud nám to někdo neřekl. A že většinou neřekl.

Ptal se, proč lidé neprotestovali. Řekla jsem mu, že někteří protestovali a dopadli špatně. A zbytek měl rodiny, děti, práci. Člověk neprotestuje, když ví, že jeho děti kvůli tomu nepůjdou na vysokou. Říkal, že by on protestoval. Řekla jsem, že možná ano. Že jejich generace je jiná. Nemyslela jsem to ironicky.

Seděl nad notebookem a ťukal si poznámky. Pak zavřel počítač a řekl, že to muselo být hrozné. Řekla jsem mu, že ne vždycky. Že jsme měli kamarády, chodili na houby, stavěli chatu. Že manžel hrál s partou volejbal každou středu a já pekla koláče na víkend. Že ten život nebyl jenom ten režim. Kývl, ale viděla jsem, že tomu úplně nerozumí. A možná je dobře, že nerozumí.

Ze seminárky dostal jedničku. Volal mi a děkoval. Řekla jsem mu, že nemá za co. Pak se zeptal, jestli mi z té doby něco chybí. Řekla jsem, že jo. Že mi chybí, jak jsme se navštěvovali bez ohlášení, jak jsme seděli u stolu celý večer a povídali si, protože nebylo kam spěchat a nebylo co koukat na internetu. Chvíli mlčel a pak řekl, že to je vlastně hezké. Řekla jsem, že to bylo.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz