Článek
Nevinná otázka u kafe
Bylo to obyčejné odpoledne. Uvařila jsem kafe, nakrájela bábovku a seděli jsme u stolu. On, mladý, sebejistý, telefon odložený jen proto, že jsem na tom trvala. Povídali jsme si o všem možném. O škole už ne, tu dávno dokončil, o práci trochu, ale ani ta ho nebavila. Pak se najednou zeptal: „Babi, a kolik vlastně bereš důchodu?“ Nejdřív jsem mu chtěla říct, že to není důležité. Ale díval se na mě tak upřímně, že jsem se nechala obměkčit a řekla jsem mu přesnou částku.
Jeho smích mě píchl u srdce
Nečekala jsem, že se mi vysměje. Ale přesně to udělal. Zasmál se nahlas a řekl, že by s tím nevyšel ani týden. Ještě dodal, že tolik dá za měsíc jenom za benzín. Snažila jsem se usmát, aby neviděl, že mě to bodlo u srdce. Ale bolelo to. Ne proto, že bych se za ten důchod styděla. Bolelo mě, že si vůbec nedovede představit, že se z takových peněz dá žít. Že to považuje za směšné a nemožné.
Žít skromně není ostuda
Chtěla jsem mu vysvětlit, že člověk se naučí žít i s málem. Že když nemáte víc, tak si prostě nekoupíte nové boty, dokud ty staré úplně neprasknou. Že maso není na talíři každý den, ale jen když je v akci. Že za to všechno pořád ještě dokážu zaplatit léky, světlo a teplo. Jenže jsem to nevyslovila. Mlčela jsem a koukala na něj, jak se směje a kroutí hlavou, že to snad ani není možné.
Časy se změnily
Když jsem byla mladá, taky jsme neměli nazbyt, ale nikdo se tomu nedivil. Tak to prostě bylo. Člověk si vážil každé koruny a nic nevyhodil, dokud to šlo použít. Dneska mají všichni plné šatníky, lednice, garáže, ale pořád jim to nestačí. Připadám si někdy, jako bychom byli z jiného světa. On má pocit, že se bez kaváren a dovolené dvakrát do roka nedá žít. Já vím, že dá.
Vzpomínky na skromnost
Vzpomněla jsem si na svou maminku, která dokázala z pár brambor a hrsti mouky uvařit večeři pro celou rodinu. A na tatínka, který chodil v jedněch botách, dokud se z nich nestaly pantofle. A nikdo z nás si nikdy nestěžoval. Možná proto mě ten jeho smích tak zabolel. Ne proto, že bych mu záviděla, ale proto, že už neví, jaké to je mít radost i z maličkostí.
Co jsem mu neřekla
Když odcházel, ještě se otočil a řekl, že by mi přinesl nějaké peníze, aby mi to trochu vylepšil. Usmála jsem se a poděkovala, ale uvnitř jsem věděla, že nechci. Ne proto, že bych je nepotřebovala, ale proto, že to není o penězích. Možná se jednou naučí, že žít skromně není ostuda. A že důležitější než výše důchodu je umět být spokojený s tím, co člověk má.
