Vnuk se mi posmíval za to, jak přežívám s malým důchodem. Za měsíc chtěl půjčit na drahou dovolenou

Nikdy jsem nebyla náročná. Vyrůstala jsem v době, kdy se neplýtvalo, a to mi zůstalo. Nechodím do kaváren, neobjednávám jídlo domů a nové oblečení kupuju jen, když je nutné. Důchod není zrovna velký, ale mám vlastní byt, nevýznamné úspory a umím vařit ze základních surovin. Nechybí mi luxus, protože jsem ho nikdy nepotřebovala. Radost mi dělají věci, které jsou zadarmo. Knížka z knihovny, posezení s kamarádkou, procházka v parku.

Můj vnuk Martin vyrůstal úplně jinak. Jako dítě byl rozmazlený a později si zvykl na pohodlí, které mu rodiče dopřáli. Má vlastní auto, drahý telefon a každý rok létá někam k moři. Je mu dvacet čtyři, studuje a zároveň pracuje na částečný úvazek. Často mi říká, že si neumí představit žít tak jako já. Jednou u oběda prohlásil, že musí být strašné počítat každou korunu a že on by se z toho zbláznil. U toho se zasmál. Já neřekla nic, ale uvnitř mě to trochu zabolelo.

Asi o měsíc později mi zavolal, jestli se může stavit. Nečekala jsem nic zvláštního, myslela jsem, že se chce pochlubit školou nebo novou přítelkyní. Když přišel, byl nervózní. Sedl si ke stolu, chvilku mlčel a pak z něj vypadlo, že by potřeboval půjčit peníze. Chtěl jet s kamarády na dovolenou, prý do jižní Evropy, a chybělo mu deset tisíc.

Byla jsem v šoku. Ještě nedávno se mi smál, že žiju skromně, a teď chce peníze ode mě. Neptala jsem se, proč nemá našetřeno, bylo mi to jasné. Z jeho sociálních sítí vím, že si často objednává jídlo domů, chodí do klubů, kupuje značkové oblečení. Neříkala jsem nic, jen jsem chvíli přemýšlela. Pak jsem mu klidně řekla, že tolik peněz půjčit nemůžu. Ne proto, že bych mu nechtěla pomoct, ale protože si nemůžu dovolit ohrozit sebe kvůli něčímu rozmaru.

Martin se tvářil zklamaně, ale nezlobil se. Vysvětlila jsem mu, že důchod není nekonečný a že mám určité výdaje, které musím pokrýt každý měsíc. Že si nemůžu jen tak sáhnout do peněženky a vytáhnout deset tisíc, protože by to mohlo znamenat, že si za měsíc nekoupím léky nebo nezaplatím elektřinu. Chvilku bylo ticho. Potom se zeptal, jak to dělám, že s tak málem vyjdu.

Začala jsem mu vyprávět, jak si plánuji nákupy, co si vařím, jak si doma spravuji věci, které by jiný rovnou vyhodil. Mluvila jsem otevřeně, bez výčitek. Chtěla jsem mu ukázat, že být šetrný není slabost, ale síla. Že je lepší mít pár korun stranou než se dostat do situace, kdy člověk musí žádat o pomoc. Díval se na mě jinak než obvykle. Poslouchal. A hlavně nepřerušoval.

O dva týdny později mi přišla zpráva. Martin psal, že nikam nepojede. Prý si spočítal, že by mu to přineslo víc stresu než radosti. Přidal i větu, která mě dojala. Napsal: „Babi, díky, že jsi mi to řekla na rovinu. Máš pravdu.“ Od té doby se změnilo víc věcí. Když za mnou přijde, přinese mi jablka z trhu nebo sýr v akci, a ne krabičku cukrovinek za stovku. Všímá si, kde co stojí, a dokonce se mě nedávno ptal na recept na zelňačku.