Článek
Ranní nadšení
Ráno bylo typicky podzimní. Mlha se držela mezi stromy a tráva byla mokrá od rosy. Vzala jsem košík, nůž, termosku s čajem a vyrazili jsme. Děti měly radost, že se jde do lesa, i když jsem tušila, že po půlhodině je to přestane bavit.
Prvních pár desítek minut jsme našli jen pár starých bedel a jednu muchomůrku. Manžel se smál, že letos bude asi lepší koupit si houby sušené, a já ho okřikla, ať to nezakřikuje. Chvíli jsme se motali kolem potoka, děti házely kamínky do vody a já jsem měla radost, že se po dlouhé době zase smějí.
Náhlá změna plánů
Pak se to stalo. Mladší dcera zakopla o něco v trávě a začala brečet. Když jsem k ní přiběhla, všimla jsem si, že jí z nohy teče krev. Naštěstí to nebylo nic hrozného, ale kousek se jí zaryl do chodidla kus skla. Nechápala jsem, odkud se v lese vzalo.
Posadili jsme ji na kámen a snažili se ránu vyčistit. Jenže to nešlo – kus skla tam byl hluboko. Manžel ji vzal do náruče a rozhodli jsme se jít zpět k autu. V tu chvíli mi došlo, že houby už jsou ten nejmenší problém.
Místo hřibů pohotovost
Dojeli jsme na pohotovost do města, dcera brečela a já měla výčitky, že jsem ji nechala běhat bez dozoru. Lékařka byla milá, ránu vyčistila, vytáhla střep a zašila ji dvěma stehy. Řekla, že měla štěstí, že to nebylo hlubší, jinak by musela na sál.
Když jsme odcházeli, měla nohu v obvazu, a místo plného košíku jsme nesli zprávu z nemocnice a doporučení klidového režimu. Byla jsem ráda, že to dopadlo dobře, ale zároveň mi došlo, jak křehká ta naše „rodinná pohoda“ vlastně je.
Les, kam se nevrátíme
Domů jsme dorazili až odpoledne. Na stole zůstaly prázdné košíky a já je ani neměla sílu uklidit. Děti si pustily pohádku, manžel otevřel pivo a v obýváku se rozhostilo zvláštní ticho.
Od té doby do toho lesa nechodíme. Ne proto, že by se tam něco strašného stalo, ale protože nám ten den připomněl, že i obyčejný výlet může skončit jinak, než si člověk naplánuje. Místo hřibů jsme si domů odnesli pár stehů, trochu strachu a hlavně pocit, že štěstí není samozřejmost.
