Článek
Pocit bezpečí, který trval krátce
Na začátku mě jeho finanční jistota uklidňovala. Pracoval tvrdě, byl úspěšný a peníze pro něj zjevně nebyly problém. Měla jsem pocit, že se můžu nadechnout. Že nebudu muset počítat drobné ani odmítat věci, které chci jen proto, že jsou drahé. Jenže velmi brzy jsem pochopila, že bohatství a klid nejsou totéž.
Už během prvních měsíců společného života jsem si všimla, jak často mluví o slevách. O tom, kde co koupil levněji. Jak dlouho něco sledoval, než to bylo o pár procent výhodnější. Nejdřív mi to připadalo úsměvné. Říkala jsem si, že je prostě spořivý a rozumný.
Každý nákup jako malý boj
Postupně se ale začalo ukazovat, že peníze pro něj nejsou prostředek, ale téma, které prostupuje úplně vším. Když jsme šli nakupovat potraviny, pečlivě kontroloval účtenku. Když jsem navrhla večeři v restauraci, hned mluvil o tom, že doma by to vyšlo levněji. I dovolená se změnila v tabulku srovnávání cen.
Nešlo o to, že bychom si něco nemohli dovolit. Mohli jsme si dovolit skoro cokoli. Paradoxně právě to mě ubíjelo nejvíc. Že žijeme, jako bychom pořád měli strach, že nám někdo zítra všechno vezme. Každá moje radost byla okamžitě konfrontovaná s otázkou, jestli to za to stojí.
Rozdílné světy
Snažila jsem se s ním o tom mluvit. Vysvětlit mu, že pro mě nejsou peníze cíl, ale nástroj. Že mi dělá radost občas něco neřešit. Že si chci koupit hezké šaty, aniž bych slyšela, že podobné byly někde levnější. Vždycky mi odpověděl klidně a věcně. Tvrdil, že přece jen nechce vyhazovat peníze oknem.
Jenže já měla pocit, že tím oknem letí něco jiného. Spontánnost. Radost. Lehkost. Vztah, který se točí kolem slevových akcí, se pro mě začal stávat dusivým. Přestala jsem říkat, co chci. Přestala jsem navrhovat výlety, obchody i malé radosti, protože jsem předem znala reakci.
Ticho místo hádek
Nejhorší na tom bylo, že jsme se vlastně nehádali. Nebyly to výbuchy emocí, spíš pomalé vyhasínání. Věty o tom, že to koupíme jindy. Že teď to není výhodné. Že počkáme. A tak jsem čekala. Nejen na lepší cenu, ale na pocit, že spolu opravdu žijeme, ne jen hospodaříme.
Začala jsem si připadat malicherně. Jako někdo, komu nestačí hojnost, protože si dovolí chtít ještě něco navíc. Třeba radost bez kalkulačky. Postupně jsem si ale uvědomila, že nejde o peníze. Jde o to, že každý z nás má k nim úplně jiný vztah a ten jeho zahlcuje celý náš prostor.
