Článek
Zrada, kterou jsem nečekala
Když jsem zjistila, že má manžel milenku, bylo to jako rána do hrudi. Roky jsme spolu žili, vychovávali dceru, plánovali dovolené. Neříkám, že bylo všechno dokonalé, ale nikdy by mě nenapadlo, že to skončí takhle. Ze začátku jsem doufala, že se k sobě vrátíme. Že to byla jen hloupá chyba, kterou časem přejdeme. On ale od nás odešel. Bez hádky, bez vysvětlení. Jen mi řekl, že je unavený z našeho života a že chce být s ní.
Dcera to vzala hůř než já. Měla k otci vždy blízko a nechápala, proč odešel. Snažila jsem se jí vysvětlit, že dospělí dělají hloupá rozhodnutí a že to není její vina. Nějaký čas se s ním vídala o víkendech a já se s tím smiřovala. Až do dne, kdy jsem zjistila, že s nimi tráví čas i ta žena.
Moje hranice
Bylo mi fyzicky zle, když mi dcera vyprávěla, jak se s nimi byli koupat a jak se jí ta „teta“ snažila být sympatická. Nezlobila jsem se na dceru, nemohla za to. Ale ve mně to vřelo. Představit si, že mé dítě sedí u stolu s člověkem, který rozbil naši rodinu, bylo nad mé síly.
Sedly jsme si spolu a řekla jsem jí, že s ní nechci, aby se s tou ženou vídala. Že to není vhodné a že bych byla ráda, kdyby to otec respektoval. Byla ticho. Potom mi řekla, že se s tátou o tom bavit nebude, že se mnou nesouhlasí, a odešla do pokoje.
Všechno se obrátilo proti mně
Za pár dní mi volal bývalý manžel. Místo pochopení mi vynadal, že manipuluju dcerou a že nemám právo mu diktovat, s kým se bude vídat. Řekla jsem mu, že jde o respekt, ne o zákaz. Jenže od té chvíle bylo všechno jinak. Dcera ke mně začala být chladná. Najednou trávila víkendy u otce častěji a o té ženě mluvila jako o kamarádce.
Přestaly jsme si rozumět. Každý rozhovor končil hádkou, dokud mi jednoho dne neřekla, že se mnou potřebuje pauzu. Odjela k otci a já zůstala sama. Psala jsem jí, že ji miluju, že chci jen, aby mě pochopila, ale neodpovídala.
Ticho
Už to jsou tři měsíce. Oba mlčí. Žádné zprávy, žádné návštěvy. Občas slyším od známých, že je bývalý s tou ženou stále spolu a že se všichni tři tváří jako šťastná rodina. Je to zvláštní pocit. Vědět, že mé dítě má teď doma někoho jiného místo mě.
Nepřestala jsem ji milovat, ani jsem nepřestala doufat, že se ke mně jednou vrátí. Jen už vím, že některé věci se nedají vynutit. Chtěla jsem chránit sebe i ji, ale možná jsem jen přišla o obě.
