Článek
Jak to u nás v práci fungovalo
Vedoucí oddělení jsem dělala už několik let a měla jsem pocit, že mám lidi celkem přečtené. Každý měl své tempo, návyky i limity. Jedna z pracovnic byla už v důchodu, ale dál docházela na zkrácený úvazek. Tvrdila, že doma by se nudila a práce jí dává smysl. Z počátku to fungovalo bez problémů, byla spolehlivá, zkušená a ostatní na ni spoléhali.
Postupem času si ale začala brát čím dál víc přesčasů. Vždy s vysvětlením, že je potřeba dokončit zakázky, že nechce nechat kolegy ve štychu. Jenže mně postupně docházelo, že z přesčasů se stal standard. Rozpočet na mzdy začal být napjatý a vedení jasně řeklo, že u důchodových pracovníků přesčasy dál možné nejsou.
Rozhodnutí, které se mi neříkalo lehce
Když jsem si ji zavolala k sobě, byla jsem nervózní. Věděla jsem, že to pro ni nebude příjemné. Snažila jsem se mluvit klidně a věcně. Vysvětlila jsem jí, že firma mění pravidla a že si přesčasy už nebude moci brát. Zdůraznila jsem, že si její práce vážíme, ale že musíme dodržovat nastavený systém.
Reakce byla okamžitá. Podívala se na mě a bez emocí mi řekla, že pokud nebude mít příplatky, nemá důvod do práce chodit. Prý si doma spočítala, kolik peněz si díky přesčasům vydělá, a bez nich pro ni práce postrádá smysl. Nebyla naštvaná, spíš rozhodnutá.
Co mi tím vlastně sdělila
Zůstala jsem chvíli sedět a poslouchala ji. Došlo mi, že pro ni práce nikdy nebyla jen o pocitu užitečnosti, jak tvrdila na začátku. Byla to jasná dohoda. Čas za peníze. A jakmile se změnily podmínky, skončila i ochota. Nešlo o uražené ego ani o křivdu, ale o prostý fakt, že bez finanční motivace už se jí to nevyplatí.
Pro mě to bylo nepříjemné zjištění. Část mého vedení stála na představě, že starší zaměstnanci pracují spíš z chuti než z nutnosti. Tohle mi ten obraz rozbilo. Uvědomila jsem si, že jsem si její motivaci idealizovala, protože se mi to hodilo.
Jak to skončilo mezi námi
Domluvily jsme se, že zatím zůstane do konce měsíce a pak spolupráci ukončíme. Nevyhrožovala, nehádala se, nepřemlouvala mě. Prostě si šla za svým. Když odcházela z kanceláře, poděkovala mi za dosavadní spolupráci a tím to pro ni skončilo.
Ještě dlouho potom jsem o tom přemýšlela. Ne proto, že by mě mrzelo, že odchází, ale proto, jak snadno se naše představy o práci a lidech mohou lišit od reality. Ten den jsem pochopila, že i důchod může být byznysové rozhodnutí a že upřímnost někdy bolí víc než otevřený konflikt.
