Článek
Co jsme měli ve smlouvě
Hned při nástupu jsem podepsala smlouvu, kde byl kromě základní mzdy uvedený i nárok na osobní ohodnocení. Nebyla to žádná pohádková částka, ale citelný rozdíl. Podmínka byla jednoduchá. Když se splní stanovený obrat za směnu, odměna se započítá. Připadalo mi to férové. Čím víc práce, tím víc peněz. Nikde nebylo napsáno nic nejasného a při náboru to znělo lákavě.
Obrat, který vždycky utekl o kousek
Už první měsíc jsem si všimla zvláštní věci. Obrat jsme měli těsně pod hranicí. Chybělo pár desítek korun, někdy pár nákupů. Vedoucí to komentoval slovy, že příště se musíme víc snažit. Další měsíc totéž. Zase kousek. Zase smůla. Začala jsem si schválně zapisovat čísla a srovnávat je mezi směnami. Výsledek byl pokaždé stejný. Nikdy jsme hranici nepřekročily.
Ticho mezi kolegyněmi
Nejhorší nebylo to, že peníze nepřišly. Nejhorší bylo mlčení. Každá z nás tušila, že je něco špatně, ale nikdo to nechtěl otevřít nahlas. Některé potřebovaly práci nutně, jiné si říkaly, že to nemá cenu řešit. Já sama jsem byla opatrná. Neměla jsem důkaz, jen pocit a tabulku v sešitě, kterou by mi kdokoliv smetl ze stolu.
Jak se hranice neustále posouvala
Postupem času se obracel i samotný cíl. Jednou byl obrat nastavený tak vysoko, že byl nereálný už od rána. Jindy se tvářil dosažitelně, ale na konci směny se ukázalo, že chybělo směšně málo. Vždycky to bylo tak těsné, až to bolelo. A vždycky zaznělo, že pravidla jsou jasná. Připadalo mi, že systém je nastavený tak, aby osobní ohodnocení zůstalo jen položkou ve smlouvě, nikdy realitou.
Čekání na Vánoce
Ke konci roku se atmosféra změnila. Mluvilo se o vánočních bonusech, o odměně za celý rok práce. Neoficiálně, mezi řečí, bez papírů. Všichni jsme doufali, že se aspoň teď něco vyrovná. Byla jsem unavená, ale pořád jsem si říkala, že poslouchat má smysl jen tehdy, když člověk vydrží až do konce.
Obálka, která všechno odhalila
Když jsem si otevřela bonusovou obálku, bylo mi jasné, že už nemá cenu si cokoli nalhávat. Částka byla nižší než jedno jediné osobní ohodnocení, které jsme za celý rok nikdy nedostaly. Bylo tam 800 Kč. V tu chvíli mi došlo, že nejde o náhodu ani o naši snahu. Cíle byly nastavené tak, aby se nikdy nesplnily, a bonus byl jen tichým gestem, aby nikdo nedělal problémy. Taková odměna za celý rok práce byla spíš výsměchem než reálným bonusem.
Rozhodnutí bez křiku
Nepohádala jsem se, nekřičela jsem. Zeptala jsem se, proč se obrat vždycky mine přesně o tolik, aby odměna nevyšla. Odpověď byla vyhýbavá a zakončená tím, že systém funguje pro všechny stejně. Ten den jsem pochopila, že mlčení mi už nic nepřináší. Výpověď jsem podala klidně a bez emocí.
