Článek
Běžný den, běžný nákup
Ten den nezačal nijak výjimečně. Po práci jsem potřebovala koupit pár věcí na večeři a něco málo navíc do lednice. Zajela jsem k supermarketu, kde jsem byla už nesčetněkrát. Parkoviště přímo před vchodem, plno volných míst, žádná závora, žádný automat, nic co by mě donutilo zpozornět. Zaparkovala jsem, zamkla auto a šla dovnitř.
V obchodě jsem strávila asi půl hodiny. Nic dlouhého, ale ani úplně letmá návštěva. Fronty u pokladen byly delší, chvíli jsem váhala mezi dvěma produkty a nakonec jsem si vzpomněla ještě na jednu věc, kvůli které jsem se vracela zpátky přes půl obchodu. Prostě normální nákup tak, jak ho zná každý.
Okamžik, kdy jsem otevřela dveře auta
Když jsem vyšla ven, všimla jsem si muže v reflexní vestě, jak se opírá o sloupek u vjezdu. Nepřikládala jsem tomu význam. Naložila jsem tašky do kufru, sedla si za volant a v tu chvíli někdo zaklepal na okénko. Ten muž stál těsně u auta a díval se na mě pohledem, který nijak nepůsobil přátelsky.
Stáhla jsem okénko a čekala, co řekne. Bez pozdravu mi suše oznámil, že parkování na tomhle parkovišti je zpoplatněné. Sto korun za každou započatou hodinu. Nejdřív jsem si myslela, že jde o omyl nebo špatný vtip. Řekla jsem mu, že jsem byla jen na nákupu. Odpověď byla jednoduchá a pronesená tónem, který nepřipouštěl diskusi. Nezajímá mě, kde jste byla. Tady se platí.
Hledání vysvětlení
Vystoupila jsem z auta a začala se rozhlížet. Hledala jsem ceduli, automat, cokoliv, co by tu informaci potvrzovalo. Cedule tam skutečně byla, vysoko nad parkovištěm, malým písmem, částečně zakrytá stromem. Nikdy předtím jsem si jí nevšimla. Nebyla u vjezdu, nebyla u chodníku, nebyla tam, kde by ji člověk čekal.
Snažila jsem se s ním mluvit slušně. Vysvětlila jsem, že tu parkují zákazníci obchodu a že jinde jsem žádné placené parkování nezažila. On mi jen opakoval stejnou větu dokola. Když nezaplatím, zavolá městskou policii. V tu chvíli jsem cítila směs vzteku, studu a bezmoci. Lidé kolem chodili, někdo se díval, někdo si šeptal.
Sto korun za ticho a klid
Nakonec jsem zaplatila. Ne proto, že bych souhlasila, ale proto, že jsem chtěla odjet a neměla sílu se hádat dál. Muž si vzal peníze, něco si poznamenal a beze slova odešel. Sedla jsem zpátky do auta a ještě chvíli tam jen tak seděla. Ne kvůli penězům, ale kvůli pocitu, že jsem byla nachytaná na něčem, co mělo působit jako samozřejmost.
Když jsem odjížděla, všimla jsem si dalších aut, jejichž řidiči teprve přicházeli s vozíky. Věděla jsem, že většina z nich nemá tušení, co je čeká. A že to zjistí až ve chvíli, kdy už bude pozdě.
