Článek
První zmizení
Bydlím v menším domě s vnitroblokem, kde máme společný dvorek. V létě tam suším prádlo skoro pořád. Jedno odpoledne jsem si všimla, že mi chybí tričko. Obyčejné, staré, žádná škoda. Řekla jsem si, že jsem ho možná zapomněla doma nebo špatně spočítala kolíčky. Neřešila jsem to.
Jenže za pár dní zmizely ponožky. Tentokrát celý pár. To už mi přišlo divné. Prádlo jsem věšela večer a ráno bylo pryč. Dvorek je zavřený, cizí lidé se tam nedostanou. V hlavě se mi poprvé objevila myšlenka, že mi někdo věci bere schválně.
Podezření padá vedle
V domě nás bydlí jen pár a pohyb na dvoře není velký. Nejčastěji tam chodí soused z přízemí. Viděla jsem ho kouřit u sušáků, někdy se tam motal déle, než by bylo nutné. Začala jsem si všímat detailů. Jak se dívá. Jak rychle uhne pohledem. Jak si někdy něco strká do kapsy. Všechno jsem si spojila dohromady a vytvořila si příběh, který mi začal dávat smysl.
Když mi zmizela podprsenka, byla jsem už rozhodnutá. Nebyla drahá, ale byla moje. V tu chvíli jsem cítila vztek a stud. Připadala jsem si narušená, sledovaná. Přestala jsem sušit prádlo venku a dusila to v sobě.
Konfrontace, na kterou nejsem hrdá
Nakonec jsem to nevydržela. Zastavila jsem ho na chodbě a bez obalu mu řekla, že vím, co dělá. Byl v šoku. Nechápal, o čem mluvím. Zvyšovala jsem hlas, vyjmenovala věci, které mi zmizely, a čekala přiznání. Místo toho se začal bránit a přísahat, že o ničem neví. Působilo to upřímně, ale já už měla jasno.
Odešla jsem s pocitem, že jsem si stála za svým. Zároveň mi ale v žaludku zůstal těžký kámen. Něco mi nesedělo.
Odpověď přišla sama
O pár dní později jsem byla doma dřív z práce. Otevřela jsem balkonové dveře a uslyšela šramot. Na sušáku seděla kočka. V tlamě měla ponožku. Moji ponožku. Než jsem se vzpamatovala, seskočila dolů a zmizela v křoví.
Začala jsem si všímat víc. Kočka se na dvorku pohybovala běžně. Hrála si s kolíčky, tahala prádlo, někdy ho shodila.
Omluva, která bolela
Další den jsem zazvonila u souseda. Řekla jsem mu pravdu. O tom, že jsem se mýlila. Neřekl skoro nic, jen přikývl. Bylo vidět, že ho to zasáhlo víc, než dal najevo. Omluva ze mě lezla těžko a připadala mi nedostatečná.
Od té doby suším prádlo doma. Kočku občas potkám na dvoře a dívá se na mě tím svým klidným pohledem. A pokaždé si vzpomenu, jak snadné je ukázat prstem na člověka, když hledáte viníka a jak nepříjemné je pak stát před ním s pravdou v ruce.
