Článek
Neustálá touha
Je mu devětadvacet a já mu prostě nestačím. Každé ráno mě budí rukama na těle, během dne mi píše, co by se mnou chtěl dělat, a večer čeká, že budu zase připravená. Zpočátku mě ta jeho touha přitahovala, připadala jsem si žádoucí, jako by čas šel zpátky. Teď ale cítím jen únavu. Když odmítnu, vidím v jeho očích zklamání. Jako by to, že nemám chuť, znamenalo, že už ho nemiluju.
Tělo říká dost
Snažím se mu vysvětlit, že i když ho miluju, moje tělo má svoje limity. On to bere jako výmluvu. Když mu řeknu, že chci jen obejmout a spát, bere to osobně. Připadám si pak provinile, že nedokážu být ta divoká žena, kterou ve mně probudil. Jenže já prostě nemůžu. Mám práci, starosti, potřebu klidu. On je plný energie a nechápe, proč se mi někdy nechce ani mluvit, natož milovat.
Mlčení, které bolí
Když mu řeknu ne, stáhne se. Mlčí, dívá se do mobilu, dává mi najevo, že jsem ho zklamala. Po pár hodinách se tváří, jako by se nic nestalo, ale já vím, že se to v něm ukládá. Každé další odmítnutí je těžší. A já se přistihuju, že mu někdy vyhovím jen proto, abych se vyhnula napětí. Jenže to pak bolí ještě víc, protože cítím, že už to nedělám z touhy, ale ze strachu.
Mezi láskou a vyčerpáním
Vím, že mě má rád. Vím, že mě přitahuje. Ale mám pocit, že jeho vášeň se změnila v tlak. Místo něhy je v tom něco urputného. Říká, že jsem ho naučila, co je skutečná intimita, a že to potřebuje. Jenže já mám pocit, že mě tím pomalu ztrácí. Každý dotek, který by měl být příjemný, se mění v připomínku, že už nemám sílu.
Potřebuju prostor
Začínám přemýšlet, jestli jsme vůbec kompatibilní. Ne věkem, ale tempem. On žije přítomností, já potřebuju i klid a ticho. Dřív jsem si myslela, že fyzická blízkost je důkazem lásky. Teď vím, že opravdová blízkost se pozná podle toho, jestli druhý slyší, když řeknu dost. A já to „dost“ právě říkám. Možná to pochopí. A možná ne. Ale tentokrát už musím myslet i na sebe.
