Článek
Parkování v cizím městě
Byla jsem v Německu pracovně a měla jsem za sebou dlouhý den. Ulice byla úzká, plná aut a já chtěla zaparkovat co nejrychleji, abych už nemusela kroužit. Cítila jsem lehkou nervozitu, ale nic výjimečného. Podobné situace řeším běžně i doma. Při couvání jsem však špatně odhadla vzdálenost a ozvalo se tiché škrtnutí. Hned mi došlo, že jsem se dotkla vedle stojícího auta.
Vystoupila jsem, podívala se na obě auta a bylo jasné, že jsem cizí vůz lehce odřela. Nebyla to žádná katastrofa, spíš kosmetická záležitost, ale svědomí mi nedovolilo dělat, že se nic nestalo. Zůstala jsem stát vedle auta a čekala, jestli se majitel objeví.
Setkání s majitelem auta
Majitel přišel po pár minutách. Byl klidný, starší muž, který se nejdřív podíval na škrábanec a pak na mě. Omluvila jsem se a začala německy vysvětlovat, co se stalo. Připravovala jsem se na nepříjemnou debatu o pojištění a formulářích. Místo toho se usmál zvláštním způsobem a řekl, že se vlastně ani nediví, protože Češi prý odjakživa neumí řídit.
Na chvíli jsem zůstala stát beze slov. Ne proto, že by mě obvinil z nehody. To jsem udělala já a přijala jsem za to odpovědnost. Zarazilo mě, jak rychle dokázal spojit jednu drobnou chybu s národností. Jako by v jeho očích nešlo o konkrétní ženu, unavenou po práci, ale o potvrzení nějakého zažitého názoru.
Pocit studu a vzteku zároveň
V tu chvíli jsem cítila směs studu a vzteku. Stud za to, že jsem skutečně udělala chybu a dala mu k takové poznámce záminku. Vztek proto, že kdybych měla německou značku, pravděpodobně by zůstal jen u konstatování nehody. Místo toho mě najednou reprezentovala celá země, do které jsem se narodila.
Odpověděla jsem klidně, že se stát může komukoli a že nehody se dějí i německým řidičům. Nechtěla jsem se hádat ani moralizovat. Věděla jsem, že takové poznámky nejsou o mně, ale o něm a o tom, jak si zjednodušuje svět. Přesto ve mně zůstala nepříjemná pachuť.
Formality bez emocí
Nakonec jsme vyřešili vše prakticky. Vyměnili jsme si údaje, nafotili škodu a domluvili se, jak postupovat dál. Celý proces byl věcný a bez dalších narážek. Když odcházel, už se na mě ani nepodíval. Zůstala jsem stát u auta a snažila se zklidnit. Ne kvůli penězům nebo strachu z řešení, ale kvůli tomu krátkému výroku, který se mi pořád vracel v hlavě.
Myšlenky, které se mě držely cestou domů
Cestou domů jsem přemýšlela, kolikrát jsem sama v minulosti někoho zaškatulkovala na základě jedné situace. Jak snadné je připsat jednotlivci vlastnosti celé skupiny. Jedna odřenina na nárazníku se proměnila v malý, ale výmluvný obraz toho, jak rychle vznikají předsudky. Nezanechalo to ve mně velké drama, spíš tiché uvědomění, že i v běžných, banálních chvílích se ukazuje, jak se na sebe lidé dívají. A že někdy stačí pár centimetrů špatně odhadnutého prostoru, aby se otevřelo téma, které s parkováním vlastně vůbec nesouvisí.
