Článek
Příchod plný hluku a smíchu
Na silvestra jsem měla doma neobvykle rušno. Vnuk se zeptal, jestli u mě může začít večer s kamarády. Říkal to samozřejmě, jako by bylo jasné, že u babičky je to v pořádku. Souhlasila jsem. Těšila jsem se, že bude v bytě živo, i když jsem tušila, že to bude jiný svět, než na jaký jsem zvyklá.
Když dorazili, měla jsem pocit, že se otevřely dveře do cizí reality. Bylo jich několik, všichni teenageři, hlasití, rozesmátí, plní pohybu. Bundy létaly přes židle, boty zůstaly rozházené u dveří. Mluvili jeden přes druhého, smáli se věcem, kterým jsem často ani nerozuměla. Ne proto, že bych neslyšela, ale proto, že jejich řeč patřila jiné generaci.
Jiný rytmus, jiná energie
Seděla jsem u stolu a pozorovala je. V rukou telefony, mezi sebou neustálý kontakt, krátké věty, narážky, vtipy, které vznikly a zanikly během pár vteřin. Všechno bylo rychlé. Myšlenky, pohyby, smích. Jako by se ani na chvíli nezastavili.
Pustili si hudbu. Hlasitou, rytmickou, plnou slov, která mi zněla cize. Přesto jsem cítila, jak je to nabíjí. Někteří se začali pohupovat do rytmu, jiní zpívali, i když vlastně ani nebylo poznat, co přesně. Byla v tom radost, bezstarostnost a lehkost, kterou jsem kdysi znala.
Moment tichého poznání
V jednu chvíli jsem si uvědomila, že se na ně dívám podobně, jako jsem se kdysi dívala na děti na hřišti. S odstupem. Ne s touhou se přidat, ale s tichým pozorováním. A právě tehdy mi to došlo. Už nejsem ta, pro kterou je tenhle svět přirozený. Už jsem jinde.
Nebolelo to. Nebyl to šok. Spíš klidné uvědomění. Seděla jsem tam, pila čaj a dívala se, jak žijí přítomností. Neřešili budoucnost, práci ani povinnosti. Řešili, kam půjdou dál, kdo koho zná, co je zrovna baví. Přesně tak, jak to má v tom věku být.
Když se role obrátí
Vnuk se za mnou občas zastavil. Zeptal se, jestli je všechno v pořádku, jestli nejsou moc hluční. Usmála jsem se. Bylo zvláštní vidět, jak se stará on o mě. Ještě nedávno jsem to byla já, kdo hlídal, kdo napomínal, kdo měl vše pod kontrolou.
Teď jsem jim poskytla prostor a bezpečné místo na začátek večera. Uvědomila jsem si, že to je moje současná role. Ne být středem dění, ale zázemím. A to mi nepřišlo málo.
Byt po jejich odchodu
Když odešli, zůstalo ticho. Najednou bylo slyšet tikání hodin. Uklidila jsem sklenice, posbírala drobky a narovnala židle. Byt se vrátil do svého obvyklého klidu. Sedla jsem si do křesla a cítila zvláštní rovnováhu. Nebyla to prázdnota, spíš návrat.
Venku začaly rány z ohňostrojů. Dívala jsem se z okna a uvědomila si, že jsem ten večer nic neztratila. Jen jsem si jasně uvědomila, kde právě stojím. Ne na okraji života, ale na místě, odkud je vidět dál a klidněji. A to poznání se mnou zůstalo i dlouho poté, co se obloha znovu ponořila do tmy.
