Santorini rozhodně stojí za vidění, než se města na útesech sesunou do moře

Kromě toho, že (asi jako všichni) znám lákavé, nezaměnitelné pohlednicové fotografie modrých kopulí umístěných vysoko na sopečných útesech, na mě asi před rokem a půl někde na Instagramu vyskočila nádherná fotografie od zpěvačky Markéty Konvičkové. Dlouho jsem o ní neslyšela, od účasti v Superstar jsem ji ani nesledovala a netušila jsem, že bojuje s poměrně závažnou a dlouhodobou nemocí a snaží se proto si naplno užívat každou chvíli, kdy je jí dobře. Na fotografii stála v plavkách na terase vedle malého soukromého bazénku s vířivkou a za ní se otevíral dechberoucí výhled přímo na moře a sopečné ostrovy. Její ubytování vypadalo tak krásně, že jsem si fotografii okamžitě uložila a dohledala si, kde přesně to je.

Bylo mi jasné, že nepůjde o žádný běžný hotel za rozumnou cenu, které většinou vyhledávám. Jenže člověk slaví padesátiny jen jednou — ano, ano, v říjnu 2026 je to bohužel tady — a nemůže pořád šetřit. Tak jsem si úchvatné You and Me Suites ve městě Firostefani uložila jako záložku pro pozdější použití.

Dalšími lidmi, kteří mě inspirovali k návštěvě, byli manželé Kubíkovi — Blanka a Jiří, moji bývalí kolegové z MF DNES, kteří také sdíleli nádherné fotografie z celého ostrova. S Blankou jsem konzultovala zajímavá místa a tipy, co navštívit, a celé se mi to začalo pomalu skládat v hlavě.

Protože jsem si tentokrát chtěla cestu opravdu užít a ostrov poznat, začala jsem se mírně ladit a připravovat už asi šest měsíců předem. Četla jsem rady, co vidět a čemu se vyhnout, studovala zkušenosti cestovatelů a sledovala na YouTube množství videí přímo z místa, takže jsem už před odletem měla pocit, že cíl cesty vlastně trochu znám.

Santorini je mimořádně zvláštní, protože vzniklo na místě obrovské kaldery. Kaldera je gigantická propadlina vzniklá po sopečné erupci. Nejde o běžný kráter na vrcholu hory, jak si člověk většinou představuje, ale o pozůstatek celé zničené sopky. Původně zde stál souvislý velký vulkanický ostrov a pod ním se nacházela obrovská komora plná magmatu. Přibližně kolem roku 1600 před naším letopočtem došlo k jedné z nejsilnějších erupcí v historii lidstva. Většina lávy byla vyvržena ven a země nad vyprázdněnou komorou se propadla dovnitř. Nad hladinou moře zůstaly jen části původního ostrova a kolem vznikla obrovská kruhová prohlubeň se sopečnými ostrovy. A největší z nich je Santorini.

Poslední erupce v oblasti proběhla v roce 1950  právě na ostrůvku Nea Kameni uprostřed kaldery. Naštěstí šlo jen o menší lávovou aktivitu doprovázenou kouřem. Dodnes se zde občas objevují tzv. fumaroly — teplé plyny a síra unikající ze země.

Hlavní ostrov je v jednotlivých částech velmi rozdílný - z jedné strany se zvedá poměrně pozvolna od dlouhých pláží a jediného místního malého letiště vysoko vzhůru k dramatickým útesům. A právě do těchto skal jsou doslova zasazená slavná města s výhledy na moře a zbytky vulkánu.

Působilo to na mě, jako kdyby nějaký obr lezl z moře po ploché části ostrova směrem vzhůru a obrovskými pařáty na druhé straně na různých místech sevřel ostré okraje skal nad mořem. A právě tam, kde je sevřel, vznikla ona nezaměnitelná města s bílými dómy a modrými kopulemi, visící zhruba 250 metrů nad mořem.

Imerovigli, Firostefani, Fira a Oia se táhnou podél hrany kaldery, ale mezi jednotlivými městy jsou dlouhé úseky bez zástavby, které propojuje cesta s nádhernými výhledy. Sportovní nadšenci tak mohou podnikat několikahodinové pěší poutě podél útesů. Velmi populární je především deset kilometrů dlouhá trasa mezi Firou a Oiou. Doporučuje se ale vyrazit ještě za tmy před východem slunce a vzít si opravdu hodně vody. Jakmile začne pálit žhavá žlutá koule, mění se cesta v rozpálené peklo jen pro odvážné.

Ti, kdo mě znají, asi správně tuší, že tuto pouť jsem rozhodně nepodnikla. Nicméně mě bavilo na YouTube sledovat ostatní, jak si to „užívají“.

Protože mě odrazovaly fotografie přeplněných uliček doslova praskajících ve švech, dala jsem si poradit a vybrala si termín mimo hlavní sezonu — tedy květen. Za to nás místní obyvatelé velice chválili, protože je to nejlepší čas vidět ostrov bez lidí a v klidu. Nevýhodou, ale vlastně i výhodou bylo, že v květnu ještě nelétají přímé charterové lety z Prahy, takže jsme museli letět s přestupem ve Frankfurtu. Kdo ví, jak si „užívám“ létání v ekonomické třídě, lidově zvané dobytčák, jistě chápe, jak moc mě tato informace potěšila. Musím ale uznat, že Lufthansa mile překvapila palubním servisem. A ani jednu cestu jsme neměli velké zpoždění. Cestou tam žádné, cestou zpět asi půl hodiny, takže nám lety (dvě hodiny na přestup), navazovaly příjemně. Člověk po letech létání se „Smrtwings“ nebo „Easydead“ na normální lidské zacházení téměř zapomene.

Protože jsem ve znamení vah a nedokážu se rozhodovat, nemohla jsem si vybrat mezi ubytováním na útesech, kde byla Markéta Konvičková a pobytem u pláže. Tak jsem se nakonec nerozhodla vůbec a zamluvila dvě různá ubytování s tím, že se prostě přestěhujeme. A zpětně to považuji za jeden z nejlepších nápadů celé dovolené, protože jsme poznali ostrov z obou stran — a každá je úplně jiná.

Na prvních pět nocí jsem přes Booking rezervovala hotel na moc pěkné pláži Perissa s majestátním názvem Anastasia Princess Luxury Residence and Spa. Sice měl skvělá hodnocení a známku 9.7 z 10, ale upřímně jsem od něj příliš neočekávala, protože podobně pompézní názvy mívají občas realitu poněkud odlišnou. Pokoj měl mít dokonce vlastní malý bazének u terasy, takže jsme byli zvědaví.

Na poslední tři dny jsme si pak rezervovali vysněné You and Me Suites a napjatě čekali, jak moc se fotografie potkají s realitou.

První hotel nás ale naprosto šokoval. V tom nejlepším slova smyslu. Jde o menší rodinný hotel, který byl nádherný. Designový, čerstvě renovovaný a překvapivě stylový do poslední tečky. Navíc personál byl opravdu skvělý, přátelský a nevtíravý, přitom jsme se okamžitě cítili jako doma. V Řecku jsem byla už mnohokrát na různých místech a v různých typech ubytování a všude byli více méně milí, ale čekali za to často nějaký peníz navíc. Tady před dýškem, když to trochu přeženu, zaměstnanci téměř utíkali a rozhodně ho neočekávali jako samozřejmost. A prostě se chovali mile proto, že jim to tak je přirozené. Což je velmi vzácné. Celý hotel také perfektně fungoval a objednávat jídlo i pití si šlo na základě QR kódu – na jakékoliv místo v komplexu, kde jste se zrovna nacházeli. Zkrátka pohádka.

více fotografií najdete na mém profilu

(pokračování brzy)