Článek
Po nárazu se druhé auto vymrští do vzduchu, převrátí se na střechu a jen o několik metrů mine lidi stojící na přechodu.
Řidič skončí v traumacentru. Navíc vezl krev k akutnímu případu, došlo tedy i k ohrožení dalšího člověka.
Co uděláte?
Myslím, že většina normálních lidí by byla v šoku. Je úplně jedno, zda by v tu chvíli byli přesvědčeni, že měli zelenou. Je úplně jedno, zda by vina byla jejich, druhého řidiče, nebo se na nehodě podílelo víc okolností.
Normální člověk by si především uvědomil jednu věc: mohli zemřít lidé.
A podle toho by se choval.
S pokorou by zjišťoval, jak je na tom zraněný řidič. A co se stalo s tím dalším člověkem, co čekal na transfúzi.
Možná by ještě ten den volal do nemocnice. Pokud by to bylo možné, jel by za zraněným řidičem. Nabídl by pomoc. Zajímal by se, zda má rodinu, zda něco nepotřebuje, zda kvůli zranění nebude mít problémy. A i kdyby mu právníci stokrát radili, aby nepřiznával vinu, pořád existuje něco jako obyčejná lidská slušnost.
„Je mi strašně líto, co se stalo. Doufám, že bude pán v pořádku. Udělám všechno pro to, abych mu v rámci možností pomohl.“
Hotovo.
Jenže Filip Turek nám místo toho vysvětlil, že pán měl „odřenou ruku“ a že on má holt velké auto, zatímco druhý řidič měl auto menší, a proto se převrátilo. Pár hodin poté na sítích vtipkoval o velikosti „sanitky“.
Řidič přitom nebyl ošetřen kvůli odřenému lokti. Záchranáři ho s vícečetnými poraněními, včetně středně těžkého poranění hlavy, odvezli do traumacentra.
A pak přišly další záběry.
Na nich je vidět, že Turek před nehodou projížděl podél kolony pruhem určeným k odbočení a pokračoval rovně. Ostatní auta stála. Zdravotnický vůz houkal. Turek podle dopravního experta až do samotného nárazu prakticky nereagoval.
O vině za nehodu samozřejmě rozhodne policie.
Ale o charakteru člověka policie rozhodovat nemusí.
Politik není jen člověk, který se nechá zvolit, pobírá poslanecký plat a před kamerami pronáší silná slova. Politik by měl mít alespoň základní vědomí odpovědnosti. A když se stane účastníkem nehody, při níž jeho auto odmrští zdravotnický vůz takovou silou, že se převrátí na střechu a jen těsně mine chodce, očekávala bych od něj především velkou pokoru.
Ne machrování s velikostí auta.
Ne bagatelizování zranění člověka, který skončil v traumacentru.
Ne okamžité vysvětlování, proč za nic nemůže.
Pokoru.
Protože normální člověk by se po takové nehodě možná ještě několik nocí budil hrůzou při představě, že o pár metrů vedle mohlo ležet několik mrtvých lidí.
Normální člověk by se zajímal o muže, jehož auto skončilo na střeše a o osud operace, ke které auto se zdravotním materiálem mířilo.
Normální člověk by možná mazal do nemocnice, omluvil se za to, co se stalo – nikoli nutně jako přiznání právní viny, ale jako člověk člověku – a zeptal se: „Co pro vás můžu udělat?“
A politik?
Od politika bych čekala ještě o něco víc.
Od Filipa Turka jsme se zatím dozvěděli hlavně to, že má velké auto.
Ano. To už jsme si všimli.
