Článek
Byly jsme v Římě, Barceloně, na Šumavě, v Plzni, v Neapoli, na Capri a teď jsem pro svoje padesátiny vybrala Lisabon.
Po měsících příprav nastal den D. Doma mi už nějakou dobu kvůli až nezdravé zálibě v organizaci přezdívají Nicky – podle delegátek cestovek, které se snad vždycky jmenují Nicky, Linda nebo nějak podobně. A nutno říct, že jsem se své funkce opět snažila zhostit zodpovědně.
Měsíce jsem četla recenze, porovnávala ceny, hledala ubytování, vstupenky, restaurace a ladila program. Co by se tak mohlo pokazit?
No samozřejmě, těsně před odletem jedna z nás šesti bohužel onemocněla a bylo potřeba výlet znovu přeorganizovat. Takže nakonec nás vyrazilo pět: Hanka, Lenka, Maruška, Stáňa a já.
Už množství zavazadel napovědělo, kdo je v naší skupině praktický člověk. Hanka letěla pouze s malým příručním kufrem. Já jako vždy s největší obří taškou. Vůbec netuším, co si do ní pokaždé dávám, ale evidentně to všechno nutně potřebuji.
Balení je navíc s přibývajícími roky čím dál veselejší. Dřív člověk řešil, kolik si vezme šatů a bot. Teď přemýšlíme, jestli máme všechny léky.
A protože jsem si samozřejmě nastudovala, že Lisabon je město postavené na 7 kopcích, a já chození opravdu nijak zvlášť nemiluju, pečlivě jsem vybírala polohu našeho ubytování, co nejblíže centru. Pro jistotu jsem si přibalila dokonce trekkingové hůlky, kdyby mě holky honily nahoru dolu po křivolakých uličkách. Ale nakonec zůstaly hole naštěsti celou dobu v kufru. Ovšem pocit, že jsem připravena i na expedici do Himalájí zůstal.
Na letišti jsme se nejprve potkaly s Maruškou, která ještě dopoledne stihla odbavit v Plzni své objednané pacienty a teprve potom vyrazila do Prahy. Po šťastném shledání, check-inu a security jsme zamířily do Bottegy na prosecco. Protože správně zahájený zájezd se pozná podle toho, že ještě před nástupem do letadla si vytvoříte správnou náladu a potlačíte odpor k létání.
Tam nás dohonila Stáňa a u gate jsme našly i Hanku, která dorazila na letiště také rovnou po práci.
Let startoval na čas a posíleny proseccem jsme ho - vzhledem k tomu, jak létání nemáme rády, snášely vlastně docela statečně. Asi po dvou a půl hodinách nám ovšem Maruška oznámila, že už ji to vůbec nebaví a ať laskavě přistaneme.
Jako organizátorka zájezdu jsem se za tuto situaci samozřejmě cítila osobně zodpovědná. Bohužel moje pravomoci delegátky Nicky zatím nesahají až k pilotům TAPu.
Situaci tedy nakonec vyřešilo další kolo pití.
Příště vlakem do Berlína
Stáňa se kvůli nám obětovala a seděla výjimečně v uličce. My jsme si totiž tentokrát strategicky zarezervovaly protilehlá sedadla do uličky, aby bylo více prostoru na nohy, nikdo nemusel mít middle seat a také se dalo pohodlně chodit na záchod. To víte, dámy okolo padesátky už mají jiné priority než výhled z okénka. Tedy kromě Stáni, která nám během letu mnohokrát připomněla, že ona tedy normálně bere okno a výhled. A má to mnohem raději.
Ale i na Stáňu naštěstí zabíralo prosecco.
Přišel čas i na naše tradiční heslo:
„PŘÍŠTĚ žádná letadla a JEDEME VLAKEM DO BERLÍNA.“
Což je rozhodnutí, které nám zpravidla vydrží přibližně do okamžiku, než přistaneme.
Mezitím se odehrávalo druhé dějství celé logistické operace. Lenka, která žije ve Francii, nastupovala v Paříži na Orly do svého letadla do Lisabonu. Podle plánu měla přistát asi 40 minut před námi. Jenže znáte Paříž.
Takže nakonec přistála asi deset minut po nás.
Následovalo šťastné shledání, přijely nám všechny kufry – tedy kromě Hančina, která ten svůj příruční samozřejmě už dávno měla u sebe – a dokonce jsme objevily i moje jméno na nástěnce dopravce a dorazil i přes booking objednaný řidič.
Self check-in do apartmánu také klapl. Klíče v zamčené schránce jsme našly. Dovnitř jsme se dostaly. A byt vypadal téměř jako na fotografiích.
Takže proběhlo strategické rozdělení 4 ložnic, rychlý převlek a mohly jsme vyrazit ven.
Pink Street a Time Out Market
Cestou na večeři jsme samozřejmě prošly přes slavnou Pink Street – Rua Nova do Carvalho v bývalé přístavní čtvrti Cais do Sodré. Ulice, která bývala součástí poněkud divočejší lisabonské části, dostala růžový povrch podlahy a postupně se proměnila v jednu z nejfotografovanějších ulic města. Dnes je plná barů, restaurací, lidí, barevných dekorací a nad hlavami visí pestré deštníky – prostě místo, kde se turista musí zastavit a vyfotit, i kdyby nechtěl.
A pak už jsme dorazily do Hankou doporučeného Time Out Market Lisboa.
To je obrovská moderní gastronomická hala v historické budově Mercado da Ribeira, kde jsou pod jednou střechou stánky vybraných lisabonských restaurací a kuchařů. Uprostřed jsou dlouhé stoly a každý si může objednat něco úplně jiného – od portugalské klasiky přes ryby a mořské plody až po moderní kuchyni, dezerty a samozřejmě alkohol. Je to hlučné, živé, cenově dostupné, plné lidí a na první večer v Lisabonu naprosto skvělé místo.
Najedly jsme se, připily si na to, že jsme všechny šťastně dorazily, a tím mohl oficiální program prvního dne skončit.
Tedy skoro.
Protože cestou domů jsme ještě zašly do obchodu pro víno.
Pak jsme se vrátily do našeho lisabonského bytu a pokračovaly tam.
Fotografie z výletu najdete zde
Pokračování zítra
