Kypr: Tajný most, který zůstal tajným. A jeden nádherný západ slunce

Rozhodla jsem se, že ho půjdu zkusit najít. Tentokrát sama a pěšky, protože Anna musela v pokoji dodělávat nějaké úkoly do seminářů na politologii.

Na mapě to vypadalo jednoduše. Kousek za Nissi Beach, poblíž hotelu NissiBlu, se na skalnatém pobřeží měl nacházet malý přírodní most vytvořený mořskou erozí.

Na rozdíl od slavného Love Bridge, kde se turisté řadí do fronty na instagramové fotografie, je tenhle skalní oblouk mnohem méně známý. Nenajdete u něj žádné velké turistické zázemí, upravenou vyhlídku ani pohodlnou cestu.

Vydala jsem se po Nissi Avenue směrem k hotelu NissiBlu. Cesta vedla nejprve podél silnice, obchodů a restaurací. Podle navigace jsem pak po cca 1 700 metrech odbočila směrem k moři.

A tam už začalo být zajímavěji. Místo upravené pěšiny se přede mnou objevila kamenitá krajina plná ostrých skalních výčnělků. Takový zvláštní, téměř měsíční povrch, který člověku nedovolí udělat dva normální kroky za sebou. Měla jsem dobré boty, ale i tak jsem se bála, že nějaký výčnělek projede podrážkou.

Vápencové skály jsou tu dlouhodobě vystavené působení mořské vody, větru a deště a vytvářejí nejrůznější prohlubně, pukliny a ostré hrany. Na pohled nádhera. Na chůzi nic moc.

Vylezla jsem na menší kopec, rozhlížela se kolem sebe, vyptávala se kolemjdoucích (nikdo nevěděl) a snažila se objevit nějaký náznak přírodního mostu. Jenže nikde nic. Moře přede mnou, skály všude kolem, krásné výhledy na pobřeží, ale most žádný.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám pokračovat dál směrem k vodě. Jenže terén byl čím dál nepříjemnější, nejsem žádný horolezec a představa, že budu sama lézt přes ostré kameny k okraji skal, spadnu a nikdo mě nenajde, mi nepřipadala rozumná, a tak jsem to nakonec vzdala.

Teprve později, když jsem si v hotelu znovu prohlížela mapu a fotografie, jsem zjistila, že jsem v jednu chvíli byla opravdu jen pár metrů od cíle. Stačilo pokračovat kousek přes skály směrem k moři. Pár metrů přes vysoké kameny. A tam se měla nacházet díra ve skále a průhled pod ní. Most však nebyl na kraji pobřeží, ale jaksi uvnitř té skály. Secret Bridge tak pro mě dostál svému jménu. Zůstal utajený.

Trochu mě to mrzelo, ale zase si říkám, že mám alespoň důvod se vrátit.

Rozhodla jsem se vrátit jinou cestou, tentokrát pěší stezkou podél moře, což bylo mnohem zajímavější než cesta po silnici.

Narazila jsem na desítky malých kamenných věží, které tu turisté postupně postavili z volně ležících kamenů. Některé byly sotva z několika oblázků, jiné docela vysoké a překvapivě pečlivě vyvážené. Vznikla tak zvláštní improvizovaná galerie pod širým nebem.

Míjela jsem také pamětní místo s fotografií mladého muže. Jde o pomník Neophytose Antoniou Poulloua. Podle nápisu na památníku se Neophytos v roce 1994 pokusil zachránit zahraničního turistu, kterému hrozilo utonutí. Sám při záchraně přišel o život ve věku pouhých 34 let. Smutný osud hrdiny.

Původně jsem si myslela, že pomník souvisí s rokem 1974, kdy na Kypru došlo k turecké vojenské invazi a následnému rozdělení ostrova. Kypr není jen ostrov krásných pláží, hotelů a turistických atrakcí. Jeho novodobá historie je poměrně dramatická. V roce 1974, po převratu podporovaném řeckou vojenskou juntou, zasáhla na Kypru turecká armáda. Následovaly boje, tisíce lidí musely opustit své domovy a ostrov zůstal fakticky rozdělený.

Dodnes je jeho severní část pod tureckou kontrolou a mezi oběma částmi ostrova se nachází nárazníkové pásmo hlídané OSN. Dokonce tu najdete i téměř opuštěnou čtvrť Varoša ve městě Famagusta, jejíž obyvatelé museli během konfliktu v roce 1974 uprchnout. Oblast zůstala dlouhá desetiletí uzavřená a od roku 2020 jsou její části přístupné turistům. Člověk při dovolené v krásném středomořském letovisku zapomene, že se nachází na ostrově s tak složitou minulostí.

Od pomníku už jsem pokračovala dál po pobřeží směrem k Nissi Beach. Bylo pozdní odpoledne, slunce už se pomalu sklánělo k obzoru a velká část návštěvníků začala odcházet. Samozřejmě tu stále byli lidé, ale proti polednímu náporu to byl obrovský rozdíl.

A protože bylo pořád příjemně teplo, rozhodla jsem se ještě vykoupat a sledovat západ slunce přímo z vody. Moře bylo stále krásně vyhřáté a já si znovu uvědomila, jak skvěle nám tenhle termín vyšel. Přestože jsem se před odjezdem počasí docela obávala, zatím jsme měly prakticky nepřetržité léto.

Slunce postupně klesalo za pobřeží, obloha se zbarvovala do zlatých a oranžových odstínů a na hladině moře se vytvořila dlouhá třpytivá cesta světla.

Lidé se ještě koupali, děti si hrály u břehu, páry se fotografovaly v protisvětle a celá pláž získala úplně jinou atmosféru než během hlučného dopoledne. Udělala jsem spoustu fotografií. Samozřejmě. Takové světlo si fotograf prostě nemůže nechat ujít.

Další dva dny jsme si s Annou už jen užívaly tepla a pláže, příjemně prázdného hotelu a výborného jídla.

Domů jsme letěly ve čtvrtek v 9.15 ráno a zase nás překvapilo letiště svou čistotou a funkčností. Kypr je rozhodně na turisty připraven.

Byla to nádherná dovolená. Škoda, že doma na člověka čekají desítky nevyřízených úkolů, problémů, co se nahromadily, a tuny prádla na vyprání. Člověk se ani nenaděje a už je zase v tom každodenním rytmu.

Fotogalerii, kterou budu postupně rozšiřovat, najdete ZDE