Článek
Kdysi jsem totiž narazila na nějaký žebříček nejkrásnějších pláží světa, ve kterém figurovala právě Nissi Beach na Kypru. Bílý písek, průzračná světle modrá voda, malý ostrov uprostřed bleděmodré zátoky, kam se dá přebrodit téměř suchou nohou. Zkrátka fotka jako z Karibiku, jen podstatně blíž.
Od té doby jsem měla tuhle pláž uloženou někde v pomyslném seznamu míst, kam bych se jednou chtěla podívat. A hotel Adams Beach, který leží šikovně hned vedle ní, jsem postupně znala z fotografií a sledování hotelového instagramu snad lépe než některé hotely, ve kterých jsem již skutečně bydlela.
Jenže tu byl jeden problém. Oblast Ayia Napa má pověst vyhlášeného party letoviska. Noční kluby, bary, hlasitá hudba, mladí lidé, kteří přijíždějí především za zábavou. A to je přesný opak toho, co od dovolené očekávám já - tedy klid, pohodlí a možnost slyšet moře místo reproduktorů.
Proto jsem výlet řadu let odkládala a vždy nakonec vybrala jinou destinaci. Ale letos jsme si s mojí starší dcerou řekly, že si na podzim zasloužíme ještě malý útěk za teplem a tak jsme riskly termín na konci října a začátku listopadu, s tím, že počasí možná nebude až tak skvělé, ale největší turistické šílenství už bude za námi.
Noční odlet aneb tenhle svět není pro starý
Naše dovolená začala způsobem, který moc nemusím – nočním letem. Odlet z Prahy ve 4:05 ráno znamenal být na letišti už v půl druhé v noci. No fuj. Já vím, že se říká, že člověk díky tomu získá prakticky celý první den dovolené, ale stejně si myslím, že vstávat v takovou hodinu by mělo být spíše zakázané Ženevskou konvencí.
Letěly jsme se Smartwings, zájezd zakoupený přes cestovní kancelář, která neumožňuje online check-in z domova. Všechno se muselo vyřídit až na letišti.
A tam na nás čekaly nové a čím dál populárnější samoobslužné terminály. Nejprve si člověk musí u jednoho kiosku vytisknout palubní vstupenku, potom u dalšího štítek na zavazadlo a následně zavazadlo odevzdat. První check in kiosky, které jsme vyzkoušely, navíc samozřejmě nefungovaly.
Nakonec jsme to zvládly. Ale celou dobu jsem přemýšlela, jak si s tím asi poradí někdo, kdo není technicky zdatný, neumí dobře anglicky nebo prostě není zvyklý obsluhovat podobné systémy.
Vždycky myslím na film „Tahle země není pro starý“. V moderní letištní verzi by se mohl jmenovat „Tenhle svět už fakt není pro starý“.
Technologie mám ráda, ale jen do chvíle, než se pod záminkou pokroku začne veškerá práce přehazovat na zákazníka. Přitom je za tím jako vždy jen touha ušetřit za letištní zaměstnance.
Smartwings. Co dodat?
A pak přišlo samotné letadlo. Prostor mezi sedadly je zmenšený na naprosté minimum, aby se do letadla vešlo co nejvíc lidí. Kolena téměř pod bradou a pohodlí žádné.
Nedávno jsem letěla s TAP Portugal do Lisabonu a rozdíl byl opravdu výrazný. Tam jsem měla pocit, že cestuji jako člověk. Tady spíš jako položka, kterou je potřeba přepravit z bodu A do bodu B s co nejmenšími náklady.
Ale jedno malé vítězství jsme přece jen zaznamenaly. Anna měla místo u okna, já u uličky a prostřední sedadlo mezi námi zůstalo volné! A to přesto, že letadlo bylo jinak prakticky plné. Najednou jsme měly prostoru skoro na rozdávání. Tedy v poměrech Smartwings. To se naštěstí kupodivu povedlo i cestou zpět. Přestože hlásili vyprodáno. Ale o nepříjemné „middle“ seat zkrátka nikdo zájem neměl nebo raději onemocněl. Dobře pro nás.
Samotný let proběhl bez problémů. Obě jsme tak napůl usnuly, takže tři a půl hodiny nakonec utekly docela rychle.
Larnaka překvapila
Na letišti v Larnace nás čekalo první překvapení. Letadlo zastavilo u nástupního rukávu, takže žádné otravné autobusy a převážení cestujících po letištní ploše. Letiště působilo moderně, čistě a příjemně. A co víc, zavazadla se na páse objevila téměř okamžitě.
Tleskám! Takhle si představuji fungující letiště. Ne jako odporný zaplivaný Heraklion, kde se pravidelně nacházím a stále již roky čekám na to otevření nového letiště poblíž toho starého, které je dávno na odpis.
Po příletu nás čekala zástupkyně cestovní kanceláře a následně soukromý transfer, který jsem nám předem objednala, protože na zastávky autobusu u desítky hotelů jsem zkrátka neměla náladu.
A tak jsme s Annou nastoupily do poněkud otřískaného Mercedesu, jehož milý postarší řidič se s tím rozhodně nepáral. Čekal nás svižný přesun do Ayia Napy, během kterého se mě řidič (67 let) úlisně zeptal, zda jsme s Annou sestry. Tím moc bodů u mé dcery nezískal a že bych já třeba na okamžik přijala, že by si to opravdu myslel, to tedy opravdu ne. Dýško bych mu dala stejně, nemusel se tak lísavě snažit, mám zrcadlo a občanku.
Během cesty mě zaujala kyperská zvláštnost – jezdí se tu vlevo.
Důvod je historický. Kypr byl od roku 1878 pod britskou správou, v roce 1925 se stal britskou korunní kolonií a nezávislost získal až v roce 1960. Britové tu po sobě zanechali řadu věcí, mimo jiné právě levostranný provoz, elektrické zásuvky typu G a také silný vliv angličtiny.
Takže ačkoli jsme na středomořském ostrově, některé praktické věci tu fungují jako v Británii. Naštěstí jsem na to myslela a adaptéry si přibalila.
Adams Beach – konečně na místě
Do hotelu Adams Beach jsme dorazily kolem desáté dopoledne.
Hotel jsem, jak už jsem psala, znala z Instagramu téměř nazpaměť. Takže jsem měla trochu zvláštní pocit, jako bych přijela někam, kde už jsem vlastně byla. Jen tentokrát jsem se nemusela dívat na fotografie v telefonu, ale měla jsem všechno přímo před sebou.
Oficiální check-in měl být až v 15 hodin, takže bylo jasné, že si na pokoj nějakou dobu počkáme. Nevadí. Prošly jsme si hotel, začaly se orientovat v jeho jednotlivých částech a hlavně jsme zamířily k moři.
Po probdělé noci jsme se natáhly na plážová lehátka a chvíli pospávaly. A pak přišlo další příjemné překvapení. Už ve 12:45 byl náš pokoj připravený! To jsem opravdu ocenila.
Zase u moře
Zamluvila jsem na základě recenzí kategorii Elegance Sea View, tedy pokoj typu Elegance s výhledem na moře. Není nijak obrovský, ale je hezký, moderní, čistý a příjemně zařízený.
Zajímavé je především jeho ovládání. Světla, klimatizace i zatahování rolet se řídí dotykovými panely na stěnách. Žádné hledání vypínačů nebo ruční přetahování závěsů. Stačí se dotknout příslušného symbolu.
Moderní technologie mi tentokrát vůbec nevadily. Na rozdíl od letištních kiosků totiž skutečně usnadňovaly život.
První oběd, první dojmy
Postupně jsme se zorientovaly i v hotelovém provozu. Kde se vydávají plážové ručníky, kudy se chodí k bazénům a na pláž, kde se podává jídlo.
Dopřála jsem nám plnou penzi, takže snídaně, obědy i večeře jsou zahrnuté v ceně pobytu.
Nápoje se ovšem platí zvlášť. To jsem naštěstí věděla předem z recenzí. Kdybych to zjistila až na místě, asi by mě to trochu rozladilo. U pětihvězdičkového hotelu s plnou penzí bych totiž alespoň vodu u jídla považovala za samozřejmost.
Samotné jídlo nás příjemně překvapilo. Velký výběr salátů, řeckých lahůdek a dalších jídel. Přesně ten typ středomořské kuchyně, který mám ráda.
Po obědě jsme se ještě chvíli věnovaly moři a hotelu, ale únava z nočního cestování nakonec zvítězila.
Odpoledne jsme usnuly a probudily se až na večeři. Po menší bouřce se roztáhlo a po zbytek pobytu bylo počasí neuvěřitelně nádherné, 26-28 stupňů, skoro žádný vítr, moře stále velmi teplé, pokoj příjemný a nikam jsme nemusely spěchat.
Dovolená mohla začít.
Fotogalerii, kterou budu postupně rozšiřovat, najdete ZDE
