Lisabon, den druhý: S Joaquimem za krásami Lisabonu a jednou kočkou/rysem

My čtyři – Stáňa, Maruška, Lenka a já – jsme měly na ráno objednaného soukromého řidiče Joaquima z firmy PrivT Chauffeur. Firmu jsem vybírala dlouho, porovnávala ceny, poptávala nabídky a nakonec vybrala tohle za 80 euro na osobu.

Tenhle způsob cestování se mi mimochodem zalíbil už na Santorini a obávám se, že jsem si vytvořila poměrně drahý návyk. Žádné nekonečné chození, hledání zastávek, studování map, čekání, kudy jede autobus, ani zjišťování, že to, co jsme chtěly vidět, je zrovna na úplně opačném konci města. Prostě přijede místní člověk v příjemném klimatizovaném prostorném autě, který město zná, ví, kam vás odvézt, kde zastavit, co vám ukázat a kudy se tam nejrychleji dostat.

A hlavně – s někým místním je poznávání města stokrát efektivnější.

Samozřejmě jsem ani Joaquima neušetřila funkce delegátky Nicky a předem jsem mu poslala zcela nenápadný „seznam přání, co vidět“.

V překladu to znamenalo asi toto:

Jeronýmský klášter, Belémská věž, Památník objevitelů, nábřeží Belému, Alfama, dvě nejznámější vyhlídky, hrad São Jorge, katedrála Sé, Národní panteon, Náměstí Rossio, Praça do Comércio (hlavní náměstí), Avenida da Liberdade (Třída svobody), pomník Marquês de Pombal, čtvrť Bairro Alto, výtah Santa Justa, Convento do Carmo a umělecká čtvrť LX Factory…

A připsala jsem ještě speciální osobní přání: „SPECIAL PERSONAL WISH.“

Na úplně opačném konci Lisabonu jsem totiž nutně potřebovala vidět obřího iberského rysa od Bordala II v Parque das Nações (Park národů).

Kdo pojede pozadu?

Joaquim se naštěstí nezhroutil. Naopak se ráno objevil před naším domem s klimatizovaným Mercedesem, vodou pro všechny, úsměvem a zjevně pevnými nervy. Mercedes měl jedinou konstrukční vadu. Tři sedačky byly po směru a tři proti směru jízdy. My, co zvracíme i na horské dráze, jsme se raději posadily po směru. Maruška se zpočátku tvářila statečně a obsadila protilehlou stranu.

Ale po několika hodinách jízdy už jí to začalo vadit. Docela dost. Úsměv se postupně vytratil, komunikace s okolím řídla a v určité fázi cesty nás podle mě všechny v duchu proklínala – Joaquima, Mercedes a možná i celý Lisabon.

Na vyhlídce nad městem, kam jsme se s autem šplhali neskutečnými zatáčkami v úzkých uličkách, se Maruška už opravdu netvářila přátelsky a rychle požila tajemný prášek proti nevolnosti. Pozorný řidič se ji snažil nevtíravě oprašovat a opatrovat.

Ovšem korunu tomu nasadila naše milovaná Stáňa, která vůbec nedbala Marušky šedobílé barvy obličeje a po vylodění z auta na vyhlídce se náhle kamsi zaběhla, protože zahlédla v dálce nějaký kostelík, kam nutně musela doběhnout zapálit svíčku.

Řidič neměl zrovna radost, protože parkoval na špatném místě a my ostatní už vzorně seděly v autě, až na Stáňu. V tu chvíli z Marušky, ale i z nás ostatních, létaly pár minut hromy a blesky a měly jsme toho dost. Stáňu člověk zkrátka nesmí pouštět z dohledu, protože ji velmi snadno zaujme každý krámek se suvenýry, obchod, kostelík nebo zajímavé zákoutí a pak není lehké ji odchytit a dostat včas zpět do auta. Spravil to jeden telefonát: „Kde sakra jsi?!“ A za chvíli už s nevinným výrazem a obměkčujícím úsměvem přibíhala zpět.

Naštěstí se ukázalo, že Maruška má jednoduchý servisní manuál. Stačilo ji posadit po směru jízdy a brzy jí na příští zastávce dopřát odpolední kávu. Poté byla zase naše.

Mosteiro dos Jerónimos a čtvrť Belém

Ale zpět k tomu, co jsme viděly. První pevný bod programu byl Mosteiro dos Jerónimos – Jeronýmský klášter ve čtvrti Belém, kam jsem samozřejmě měla předem koupené vstupenky přesně na 10:30.

Monumentální klášter patří k nejkrásnějším ukázkám portugalského manuelského stylu a připomíná dobu, kdy odsud Portugalci vyráželi objevovat svět. Trošku turistický chyták je, že si koupíte lístky na časový slot do kláštera za 18 eur a pak zjistíte, že vstupenka nezahrnuje přilehlý kostel Panny Marie Belémské, kde má hrob i Vasco da Gama, který jsme chtěly vidět. Když jsme vyšly z kláštera, našly jsme další frontu, která se klikatila ke kostelu, kam je vstup už zdarma, ale bohužel jsme nemohly obětovat další hodinu ve frontě, když na nás čekal řidič. Tohle je od Lisabonu takový nehezký podraz. No nic… kostel se vstupem zdarma si necháváme na příště.

Pak jsme s řidičem pokračovali jízdou Belémem. Prošli jsme se kolem Torre de Belém, slavné věže na břehu slané řeky Teja, která se vlévá do oceánu.

Dále jsme obdivovali Padrão dos Descobrimentos, obrovský Památník objevitelů ve tvaru přídě lodi se sochami 33 významných osobností portugalského věku zámořských objevů. Zatímco Lenka a já jsme obhlížely poněkud stalinisticky vypadající obří pomník, ozval se Marušky vtipný hlas: „Holky, vy nedáváte pozor, kdo pustil Stáňu zase ke stánkům! Velká chyba!“ A měla pravdu, vedle pomníku byla dlouhá řada stánků s místními trhy. Naštěstí Stáňu kromě jednoho šátku nic nezaujalo a brzy se k nám připojila.

Následovalo nábřeží, řeka, výhledy – a mezi tím Joaquim, který nejen řídil, ale vyprávěl, vysvětloval a ukazoval nám místa, kterých bychom si samy vůbec nevšimly.

Projely jsme nábřeží a samozřejmě došlo i na známou LX Factory, bývalý průmyslový areál, který se proměnil v trochu hipsterskou směs kaváren, restaurací, obchodů, designu a street artu. Je zde i slavné knihkupectví s létajícím bicyklem visícím ze stropu. Tady jsme měly přestávku na oběd a moc jsme si tuhle pěknou čtvrť užily.

Zpropadnená kočka, tedy rys

Po obědě jsme s Joaquimem vyrazili za tou mou zpropadenou „kočkou“. Řekněme si objektivně… Nebylo to blízko, ani po cestě. Udělaly jsme si zhruba třicetikilometrovou zajížďku až do Parque das Nações, moderní části Lisabonu vybudované pro Expo 98.

A tam - po menší procházce po nábřeží - skutečně byl: obrovský rys (Iberian Lynx) od portugalského umělce Bordala II, vytvořený z vyřazených plastů, kusů aut, nárazníků a dalšího odpadu. Bordalo II z odpadu vytváří obrovská zvířata mimo jiné proto, aby upozornil na množství odpadu, které lidstvo produkuje a na dopad na přírodu.

Já byla šťastná. A ostatní dámy se celkem klidně smířily s tím, že kvůli mně projely půl okrajových čtvrtí Lisabonu, abych se mohla vyfotit s touhle ryso-kočkou vyrobenou z popelnic.

Nicméně, nebyla tam naštěstí jen „kočka“, ale i krásný výhled na další z ikonických lisabonských mostů ležících v některých místech přímo na vodě – Most Vasco da Gama.

A potom jsme se dlouhou cestou zpět přesunuly do starého Lisabonu. A konečně došlo na krásnou čtvrť Alfama.

Úzké uličky, staré domy, dlaždičkové fasády, schody, kostely a tramvaje. Přesně ten Lisabon, který člověk zná z fotografií.

Joaquim nás vyvezl na Miradouro da Senhora do Monte, jednu z nádherných vyhlídek nad městem, a samozřejmě i na Miradouro de Santa Luzia s výhledem na červené střechy Alfamy a řeku Tejo.

Viděly jsme i Castelo de São Jorge – hrad, do kterého jsme tentokrát nešly, lisabonskou katedrálu Sé, Panteão Nacional, projely centrem přes náměstí Rossio, Praça do Comércio, po Avenida da Liberdade, kolem Marquês de Pombal, Bairro Alto, výtah Santa Justa i Carmo.

Zkrátka moje původní „tohle všechno samozřejmě nemusíme stihnout“ se začalo nebezpečně měnit v: My to všechno stihneme, i když tedy čas naší šestihodinové tour už dávno vypršel.

A Joaquim navíc vůbec nepůsobil, že by ho naše výprava obtěžovala. Naopak. Zajímal se o to, co se nám líbí, co ještě chceme vidět, průběžně upravoval trasu. Nakonec s námi dobrovolně strávil osm hodin a kdybychom mu neřekly, že máme na sedmou domluvenou večeři, možná s ním jezdíme ještě teď.

A nejenže nás nikam nehonil, ale ještě nás všechny čtyři pozval na kávu a místní sladkost pastel de nata. Byl neuvěřitelně milý, pozorný, přátelský a postupně jsme přestaly mít pocit, že jedeme s najatým řidičem, ale spíše někým, koho známe.

A Marušce navíc káva vrátila úsměv, takže byl zachráněn i zbytek dne.

Když jsme se po osmi hodinách s řidičem loučili, bylo vlastně docela neuvěřitelné, kolik jsme toho za jediný den projeli. Bez Joaquima bychom polovinu míst nestihly a druhou polovinu bychom hledaly.

Takže moje nové cestovatelské pravidlo zní: Méně hrdinství. Méně kilometrů pěšky. Více místních řidičů s klimatizovaným Mercedesem. Jen příště předem kontroluju, kterým směrem jsou sedačky.

A Hanka?

Ta si mezitím užívala Lisabon po svém (nákupy a nedodělky v práci a káva na našem balkoně s výhledem na řeku). A večer jsme se zase všechny sešly na slavnostní večeři.

(pokračování příště)

Kompletní fotogalerie zde