Lisabon: Velká dopředu, socha Krista a facky od Atlantiku

V sedm už nás čekala večeře v restauraci L-Tasca by Maria Peixeira. Protože na našich výletech platí tradiční pravidlo „oslavenkyně zve“, chtěla jsem vybrat něco opravdu dobrého. A naštěstí se povedlo a Google hodnocení nezklamalo.

Na stole přistály předkrmy, výborné portugalské víno a já si samozřejmě dala svoji vysněnou chobotnici à lagareiro. Ceny přitom byly na centrum Lisabonu překvapivě příjemné, jídlo výborné a atmosféra přesně taková, jakou jsem si pro naši oslavu představovala.

A pak přišel dezert. Objednaly jsme si napůl jakousi místní specialitu – čokoládovou pěnu, která po přistání na stole vypadala… řekněme si to otevřeně… jako hnědé bláto. Případně jako něco ještě horšího… Fotogenický dezert to rozhodně nebyl. Ovšem naštěstí chutnal božsky. Na prezentaci tohoto dezertu na talíři by však restaurace mohla trochu zapracovat.

Další den v Lisabonu jsme pak zahájily pomalu. Dlouhá příjemná snídaně doma a potom jsme vyrazily pozvolna na výlet.

Tentokrát už s námi vyrazila i Hanka, kterou je radost s sebou mít, protože má šikovné praktické nápady a vychytávky, takže se s ní zkrátka nikdo neztratí. U Cristo Rei ještě nebyla, takže nás šlo všech pět. Kdyby měl někdo převzít žezlo organizátorky Nicky - byla by to právě Hanka, které bych ho s klidem předala.

Cestu jsme samozřejmě měly předem nastudovanou:

Pěšky asi 8 minut k přístavu Cais do Sodré, dále trajektem přes řeku Tejo do Cacilhas a autobusem ke Cristo Rei, a pak se uvidí.

Trajektem k Ježíšovi

Trajekt byl rychlý a příjemný. Za 2 eura na osobu jsme se přibližně za deset minut přeplavily přes řeku, cestou si užily krásné výhledy na Lisabon.

Po vylodění v Cacilhas jsme na nádraží hledaly správný autobus. Měl odjíždět asi za patnáct minut. U východu z trajektu se hromadily různé zvláštní osoby, které nabízely místo autobusu odvoz k soše Krista za různé částky.

My měly v plánu autobus, takže jsme je ignorovaly. Čekaly jsme na zastávce a já si jen odběhla něco vyfotit. Byla to tak minuta, dvě maximálně, ale když jsem se vrátila, zachytila jsem Hanky ne úplně nadšený a spíše trochu vyděšený výraz. Některou z holek totiž mezitím odchytil místní vykuk, který jim vysvětlil, že rozhodně nemáme čekat na autobus, protože za 15 eur nás všech pět odveze ke Cristo Rei autem. Holky až na Hanku vypadaly, že nabídku odsouhlasily. A dokonce už s pánem poslušně vyrážely k jeho vozu. No, co se dalo dělat, pomalu jsme je následovaly.

A pak jsme spatřily miniaturní auto. Nás Pět a řidič se do něj podle mě nemohlo vejít ani za předpokladu, že by někdo vlezl do kufru. Zeptala jsem se tedy, jak přesně si představuje, že se nás tam pět poskládá. Pán se na nás podíval. Pak si nás jednu po druhé důkladně změřil.

Pohledem spočinul na mně, zcela správně mě vyhodnotil jako prostorově nejvýraznější a pronesl větu, která se stala hitem celého zbytku zájezdu a zřejmě ji budu mít vytesanou i na náhrobku, abych se bavila i po smrti.

„No, velká dopředu a zbylé čtyři se vzadu nějak složí.“ To nás totálně odrovnalo a začaly jsme se smát, pána jsme poslaly slušně někam a vrátily se k autobusu.

Ještě chvíli se na nás lepili další dopravní podnikatelé – jeden dokonce disponoval dodávkou, takže evidentně rychle pochopili náš hlavní technický problém – ale tentokrát jsme již statečně odolaly. A za nějakých 1,50 € na osobu jsme pohodlně dojely autobusem až na místo.

Kristus nad Almadou

Obrovská socha Krista stojí vysoko nad městem Almada a člověku samozřejmě okamžitě připomene slavného Krista v Riu de Janeiru. A není to náhoda – právě brazilský monument byl jednou z inspirací pro portugalský Cristo Rei. Portugalsko je zkrátka trošku zemí kopií.

Památník byl slavnostně otevřen v roce 1959 a portugalská církev jej spojovala také s poděkováním za to, že Portugalsko nebylo přímo zataženo do bojů druhé světové války. Samotná socha stojí na vysokém podstavci a celý monument se tyčí více než sto metrů nad okolím. A je odtud pěkný výhled.

Pod vámi řeka Tejo, naproti celý Lisabon a přímo před očima nádherný červený Ponte 25 de Abril.

Hanka, Stáňa a Lenka se rozhodly, že když už jsou tady, pojedou výtahem nahoru na placenou vyhlídku a následně zdolají ještě 78 schodů.

Maruška a já jsme situaci vyhodnotily jinak: Káva a koláček. Myslím, že nikdo rozhodnutí nelitoval. Stáňa se sice nahoře u Ježíše mírně zdržela, ale to už patří ke koloritu zájezdu a vlastně s tím všechny počítáme.

Nicky musí na pláž

Po opětovném shledání celé výpravy přišla na řadu poslední nutná a povinná zastávka, kolem které se tento výlet v podstatě celý točil. Nicky musí na pláž k Atlantiku.

Mohly jsme se vrátit autobusem do přístavu a odtamtud najít další autobus, ale nakonec jsme si přímo z místa zavolaly Uber XL. A cena za všech pět až na pláž byla velmi příznivá – 12 eur. A když přijelo auto - minivan, už nebylo potřeba vůbec nic řešit. Velká šla samozřejmě dobrovolně dopředu.

Atlantik vám místo koupání dá spíše facku

Po příjezdu na pláž nás Hanka nasměrovala do skvělé pizzerie s hodnocením 4,9. Stálo to za to, výborně jsme se najedly s výhledem na oceán a pak už mě nikdo nemohl udržet na suchu.

Costa da Caparica je dlouhý pás nádherných písečných pláží. Celkem má zdejší pobřeží kolem 15 kilometrů a je kvůli velkým vlnám oblíbené především mezi surfaři.

Říct, že se v něm dá vykoupat v pravém slova smyslu, je poněkud silné. Atlantik měl totiž na věc vlastní názor.

Vlny byly obrovské. Takové, že člověk vleze po kolena do vody, přijde první vlna a během několika sekund je mokrý i s hlavou. Plavat se nedalo. Spíš jsme tam na kraji stály, uskakovaly, nechávaly se osvěžovat vodou a každou chvíli některá dostala další slanou facku od oceánu.

Ale bylo to skvělé i tak. Do Atlantiku jsme se dostaly, mokré plavky jsme měly a víc jsme ani nemohly chtít.

Na cestu zpátky jsme opět objednaly Uber XL. A za pouhých 16 eur za celé auto nás Uber dovezl nějakých 12 km z Costa da Caparica až přímo domů.

Navíc nádhernou cestou přes Ponte 25 de Abril. Obrovský červený visutý most byl otevřen v roce 1966. Původně nesl jméno tehdejšího portugalského premiéra a diktátora Antónia de Oliveira Salazara – Ponte Salazar. Po Karafiátové revoluci 25. dubna 1974, která ukončila autoritářský režim, dostal dnešní jméno Ponte 25 de Abril na počest dne revoluce a návratu demokracie.

A projet se po něm zpátky do Lisabonu při pohledu na Tejo a město byl perfektní závěr našeho výletu za Ježíšem a Atlantikem.

Holky ještě před večeří vyběhly na nákupy do centra a večer přišel další Hankou doporučený podnik – Honest Greens. Hanka se během tohoto zájezdu definitivně etablovala jako naše gastro expertka. A zase se trefila.

Honest Greens má jednoduchý moderní koncept – čerstvé, sezonní jídlo inspirované středomořskou kuchyní, které si člověk sestavuje z různých kombinací zeleniny, příloh a bílkovin. Nabízejí klasické, vegetariánské, plant-based, bezlepkové i proteinovější varianty a celé je to taková zdravější, modernější alternativa klasického fast foodu.

Výborné jídlo a opět velmi příjemné ceny.

Po večeři už jen večerní procházka centrem. Náměstí Praça do Comércio je krásné přes den, ale nasvícené v noci má úplně jinou atmosféru.

Večer končil tradičně: obchod – nákup vína – domů.

Některé tradice je potřeba na cestách dodržovat.

Celou fotogalerii zde