Dozorce Wunsche obměkčila v Osvětimi láska ke krásné Židovce: Zazpívala mu a on zcela změnil chování

Franz Wunsch se narodil 21. března roku 1922 v Rakousku. Hned v osmnácti letech se přidal k jednotkám SS sloužícím Hitlerovi. Jako jeden z jeho oddaných přívrženců zpočátku neměl problém plnit brutální rozkazy a jako všichni nacisté se netajil svou nenávistí k Židům a odlišným etnikům.

Když ho v roce 1942 povýšili na pozici SS-Unterscharführera, zamířil do koncentračního tábora Osvětim, kde pracoval jako dozorce a velicí důstojník v oddělení zvaném Kanada jako vedoucí obchodu s cennými dokumenty. Jako dozorce se Franz údajně neštítil násilí nejen na mužích, ale také na ženách. Byl pověstný svým nemilosrdným zacházením s vězni, které surově bil a rozhodoval o jejich dalším osudu. Jeho chování se ale výrazně změnilo setkání se slovenskou vězenkyní židovského původu, do které se bezhlavě zamiloval díky jednomu okamžiku.

Slovenská rodačka Helena Citrónová byla do koncentračního tábora Osvětim přivezena 26. března roku 1942 spolu s prvním hromadným transportem 997 Židů mířícím ze Slovenska. V transportu byly svobodné dívky a ženy, kterým bylo falešně slíbeno, že dostanou v zahraničí lukrativní pracovní místa. Šlo ale o předem domluvený pakt slovenské vlády s nacisty. Za odvoz Židů zaplatilo Slovensko 200 říšských marek, což bylo v přepočtu přibližně 500 amerických dolarů.

Nic netušící Helena společně s ostatními dívkami, jejíž zbytek rodiny nakonec také skončil v koncentračním táboře, se o hrůzách, které je čekají, dozvěděly až na místě. Hned po příjezdu ji navíc dozorci přidělili na vykonávání těžkých prací venku v mrazivém počasí. Tušila, že pokud to tak bude pokračovat, nemá šanci nelítostné podmínky tábora přežít. První pomocnou ruku jí však nabídla kamarádka, se kterou Helena přicestovala ze Slovenska. Tajně jí dala šátek po zemřelé spoluvězenkyni, což Heleně zachránilo život, jelikož mohla začít pracovat ve skladech Kanada, kde třídila s dalšími spoluvězenkyněmi oblečení vězňů poslaných na smrt do plynu. Vedoucí dozorkyně si ale všimla, že něco nehraje, a odhalila Helenu, která do skupiny původně nepatřila.

Druhý den měla být proto potrestána v trestném komandu, což by znamenalo krutý konec. Jenže osud Helenin život zachránil napodruhé. Když jeden z příslušníků nacistů slavil v září roku 1942 narozeniny, poručili jeho kolegové, aby mu některá ze zajatých dívek na oslavu zazpívala. Bylo to nařízeno právě Heleně, která se zpěvu věnovala už od raného dětství. V domnění, že je to možná naposledy, píseň spolu se skupinou vězňů zazpívala s veškerým cítěním.

Když dozpívala jedinou píseň, kterou znala v němčině, s názvem Liebe war es nie (To nikdy nebyla láska), byl u toho i tehdy dvacetiletý Franz. Tomu se z pohledu na nádherně zpívající Židovku nejspíš okamžitě podlomila kolena. Po vystoupení k ní přistoupil a požádal ji, aby zazpívala píseň znovu. Aniž by to ještě samotná Helena tušila, její trest tím byl zrušen a šance na přežití v nelidském prostředí koncentráku se zvýšily.

Druhý den mohla překvapená Helena dál pracovat ve skladu s ostatními. Kromě toho jí jeden z pro ni dosud neznámých nacistů najednou daroval balíček sladkostí. Nicméně Helena měla ve svém postoji jasno a ani Wunschův nečekaný vzkaz s vyznáním náklonosti nezměnil její názor. Nacisty nenáviděla, takže vzkaz hned po přečtení rázně roztrhala.

Franz Wunsch ale nehodlal ve svém snažení o Heleninu přízeň polevit. Následovaly další dárky a vyznání. Heleně kryl ve všech situacích záda, čímž ji dokázal ochránit před nejhorším. Často ji navštěvoval, byl k ní vstřícný, milý a ochranitelský, nosil mladé vězenkyni dárky v podobě jídla a oblečení. Helenin postoj se časem prostřednictvím pochopení, že ji Wunschova láska může zachránit život, měnil.

Najednou v něm neviděla pouhého násilníka a vraha, ale také prostého člověka, který dokáže vyjadřovat i pozitivní emoce. City Wunschovi časem opětovala. Není ovšem jasné, zda mezi nimi došlo pouze k platonickému vztahu nebo byla jejich láska i fyzická. Druhá varianta je však extrémně nepravděpodobná i vzhledem k tomu, že jejich vztah musel být přísně utajovaný a k vězeňskému prostředí, kde se tísnilo i několik vězenkyň na jedné těsné posteli. Do neustále přísně hlídaného zázemí dozorců pochopitelně Helena také nikdy nemohla vstupovat a už vůbec ne tím dobrovolně riskovat, že si jich kdokoliv z ostatních nacistů všimne.

Franz pro mladou dívku riskoval i vlastní život. Když se Helena nakazila tyfem, pomohl ji přežít díky tomu, že ji ukryl do bezpečí, kde ji nejen ošetřoval, ale nosil jí dárky a jídlo, které mu zasílala v balíčcích jeho matka. Dbal na to, aby měla jeho vyvolená dostatek sil nemoc překonat a uzdravit se. A to se mu povedlo. Helena, která v Osvětimi ztratila rodiče i bratra, který při neúspěšném útěku z vyhlazovacího tábora spáchal sebevraždu, dlouho lásku nacisty a příslušníka SS i přes početná vyznání odmítala. Nechtěla mít s nikým takovým nic společného, přesto ji k Franzovi něco táhlo, navíc jí poskytoval jedinou naději.

Když v roce 1944 přivezli do vyhlazovacího tábora i Heleninu o deset let starší sestru Rožinku se dvěma dětmi - dcerou a novorozeným synem a s manželem, chtěla Helena v uvědomění, že jsou posláni do plynových komor, skončit život s nimi. Údajně měla přijít k dozorcům a říct jim, že chce stejně jako její sestra a švagr do plynu. Stráž ovšem informovala Wunsche.

Zamilovaný příslušník SS ji pod záminkou trestu za porušení zákazu vycházení, u kterého ji bil, aby byli nenápadní, pošeptal, aby mu sdělila sestřino jméno. Zároveň jí však sdělil krutou informaci o tom, že děti v koncentračním táboře žít nemohou, proto dokáže zachránit jenom její sestru. Našel ji a poslal na práci do skladu Kanada, kde vězni díky přídělům jídla měli alespoň nepatrně lepší podmínky a větší šanci na přežití. Děti a manžela Heleniny sestry Wunsch zachránit nedokázal. Byli zavražděni.

Během dalšího pobytu v koncentračním táboře románek mezi dvojicí pokračoval a Helena začala Wunschovy city s odhledem od jejich rozdílného postavení i názorů opětovat. Dokonce ji jednou pro podezření na vztah s nacistickým dozorcem vyslýchali a trýznivě mučili. Ona však všechno popřela a vydržela mít jazyk za zuby, čímž zachránila sobě i Wunschovi život. Vztah trval až do konce existence vyhlazovacího tábora Osvětim. Podle pozdějšího vyprávění dalších očitých svědkyň, které přežily pobyt v koncentračním táboře a Wunsche vídaly, ženám od doby románku s Helenou už příliš neubližoval.

Surově mlátil holí poté pouze muže, což byla změna, protože podle jejich slov předtím, než nacista poznal mladou Židovku, neměl problém s tím stejně brutálně kopat a napadat také ženy. Helena měla na jeho chování výrazný vliv a dokázala jeho krutost a surovost zmírnit. Od té doby už prý jeho výlevy a tresty nebývaly až tak sadistické jako kdysi.

I když podle dalšího přeživšího holokaustu prý během potlačeného židovského povstání v Osvětimi Wunsch bez lítosti zastřelil mladého dvacetiletého Žida pocházejícího z Řecka. Když nacisté v lednu roku 1945 věděli, že se k Osvětimi blíží Rudá armáda, poslal Franz Heleně teplé oblečení a ponožky určené na pochod smrti se vzkazem o tom, že ji moc miloval. Vzkázal jí, aby na sebe dávala pozor. Nakonec Helenu Citrónovou i se sestrou a několika tisíci dalších vězňů, z nichž někteří už byli smrtelně nemocní, stihli osvobodit vojáci Rudé armády.

Wunsch byl do Heleny zamilovaný natolik, že se jejich vztahu nechtěl vzdát ani po válce. Pátral proto po ní několik let i za pomoci Červeného kříže a psal jí dopisy. Helena, která se zatím přestěhovala i se svou sestrou do Izraele, provdala se za vojáka Izraelských obranných sil Davida Tahoriho a měla s ním dvě děti, ovšem byla ohledně pokračování milostného poměru s bývalým dozorcem koncentráku jiného názoru. Jakýmkoliv pokusům o kontakt s Wunschem se rázně vyhýbala. Také Franz Wunsch, který s návratem ke své lásce nebyl úspěšný, se nakonec oženil a založil rodinu v Rakousku.

Dvojice se opět shledala až po 27 letech u soudu, kdy na zoufalou písemnou žádost Wunschovy manželky Helena přijela do Vídně na jeho soudní proces, aby dosvědčila nejen jeho zločiny na jiných vězních, ale také jeho dobré činy, které pro ni a její přítelkyně v Osvětimi Wunsch vykonal.

Wunschovi se během své výpovědi nedokázala podívat do očí. Zato Wunsch poslouchal pečlivě všechna slova, která Helena vypověděla. Při poslechu zadrhávající výpovědi plné bolesti o odeslání Helenina švagra i se dvěma dětmi do plynu se prý lítostí tehdy padesátiletý Wunsch rozbrečel. Navíc řekl soudcům, že svého násilí na zajatcích velmi lituje. Navzdory tomu, že soudce sám věděl o mnoha důkazech jeho spoluviny na brutálním masovém vraždění, byl nakonec Franz zproštěn všech obvinění. S Helenou se již nikdy víc od té doby nesetkali.

Franz Wunsch zemřel 23. února 2009 ve věku 86 let ve Vídni a za života přiznával, že prý krásnou přeživší holokaustu nikdy nepřestal milovat. Helena Citrónová zemřela o dva roky dříve 4. června 2007 v Izraeli. Příběh neuvěřitelné a nečekané lásky za ostnatými dráty koncentráku mezi nacistou a Židovkou byl zaznamenán v dokumentu, posloužil také jako inspirace pro vznik opery s názvem Helena Citrónová a příběh vypráví také snímek izraelské režisérky s názvem Liebe war es nie podle písně, kterou dívka učarovala dozorci, z roku 2020.

Zdroje: cs.wikipedia.org, cs.wikipedia.org, youtube.com, stream.cz, dotyk.cz