Článek
Lucie nikdy nebyla typ člověka, který by žil na hraně. Měla práci, platila nájem včas, nepronajímala byt na Airbnb bez vědomí majitele. A přesto jednoho dne otevřela dveře a našla za nimi dopis: výpověď z podnájmu. Bez předchozího varování. Bez vysvětlení.
Třicet dní na vystěhování. A žádný plán B.
Bydlení jako jistota? Ne pro každého
V Česku je najít dostupný podnájem čím dál těžší. Ceny rostou, smlouvy jsou často neurčité a vztahy mezi nájemcem a pronajímatelem postavené spíš na důvěře (nebo iluzi důvěry) než na právní jistotě.
Lucie měla s majitelem ústní dohodu. Žádné extempore, jen pravidelné platby a slušné chování. Přesto nový majitel bytu (který byt koupil bez jejího vědomí) rozhodl, že nájemníky nechce. Prý „se to nehodí do jeho investiční strategie“.
Výpověď bez reálné šance na obranu. A co teď?
Realita hledání bydlení: drahé, daleko, nebo neexistující
Když Lucie začala hledat nový podnájem, rychle narazila na tři překážky:
- Cena. Byty, které si mohla dovolit, byly dražší než ten původní. O dva až čtyři tisíce měsíčně víc.
- Lokalita. Všechno dostupné bylo mimo město – hodinu cesty do práce, bez MHD, často v horším stavu.
- Zájem. Na každý slušný byt reagovalo několik desítek lidí. Realitky neodpovídaly. Prohlídky probíhaly jako výběrová řízení. A Lucie nebyla matka s dítětem, ale ani „ideální bezdětný pár s vysokými příjmy“ – byla single žena s průměrným platem.
Rodina, kamarádi, gauče
Když nezabralo hledání přes realitky, zkusila Lucie kamarády. Někteří nabízeli pomoc – na pár dní. Jiní neměli prostor. V rodičovském domě bydlí s partnerem její bratr, jiná možnost nebyla.
A tak si na pár nocí vzala batoh a objížděla známé. Každý večer jiný gauč, jiná pravidla. Přinesla si vlastní deku. A vlastní stud.
„Všichni byli hodní, ale cítila jsem se jako vetřelec. Jako někdo, kdo už není dospělý člověk se stabilitou, ale dočasný problém k vyřešení.“
Psychika: stres, úzkost, stud
Když nemáte kde bydlet, všechno ostatní přestává fungovat. Nejde o pohodlí. Jde o stabilitu. O to, že nevíte, kde se vyspíte zítra. Že nechcete vybalovat kartáček, protože možná zase zítra půjdete jinam.
Lucie začala mít úzkosti. Přestala pořádně jíst. V práci byla nepozorná. A přestala mluvit o tom, co se jí děje – protože to bylo trapné. Sama cítila, že o tom „slušní lidé“ nemluví.
A co systém? Téměř žádný
Pokud se ocitnete bez domova, ale nevypadáte „dost zoufale“, často nedosáhnete na žádnou pomoc. Nemáte děti, jste zdraví, ještě nějaký čas vydržíte – takže systém vás nevidí. Přitom člověk bez adresy je rychle i člověk bez práce, bez lékaře, bez důvěry.
Lucie nakonec našla sdílený byt přes známého. Drahý, bez soukromí, ale její. Po dvou měsících mezi gauči si vážila i vlastního rohu s matrací. Ale věděla, že příště to už nemusí zvládnout.
Závěr: Nejde jen o bydlení
Být vyhozen z podnájmu bez náhrady není jen praktický problém. Je to ztráta bezpečí. A v dnešní době, kdy se bydlení mění v luxus, může potkat téměř kohokoliv. Stačí jeden dopis. Jeden nový majitel. Jedno „nehodí se“.
A proto bychom o tom měli mluvit víc. Ne jako o individuálním selhání. Ale jako o problému, který se netýká „těch druhých“. Týká se nás všech.
