Článek
Koncesionářské poplatky jsou v Česku pevně zakotvené. Od 1. května 2025 činí televizní poplatek 150 Kč a rozhlasový 55 Kč měsíčně. Peníze zajišťují fungování České televize a Českého rozhlasu, které mají být nezávislé, veřejnoprávní a nekomerční. Jenže v době, kdy lidé konzumují obsah na YouTube, Netflixu nebo Spotify, vyvstává otázka: nezaspali jsme dobu?
Platíte, i když nesledujete
Podle zákona musí platit každý, kdo vlastní zařízení schopné přijímat vysílání. A to neznamená jen televizi nebo rádio – do hry vstupují i chytré telefony, tablety, počítače. Jinými slovy: téměř každý, kdo žije v moderní domácnosti. Není rozhodující, zda vysílání skutečně sledujete. Rozhodující je, že byste teoreticky mohli.
To vede k paradoxu – i ti, kteří nikdy nezapnuli ČT24 ani Radiožurnál, platí stejně jako ti, kteří konzumují veřejnoprávní obsah denně. Je to spravedlivé?
Veřejná služba, nebo nucený odběr?
Zastánci poplatků tvrdí, že veřejnoprávní média jsou nutností – poskytují objektivní zprávy, podporují kulturu, dávají prostor menšinám. A mají pravdu. Veřejná služba má svou hodnotu. Jenže kritici namítají: proč bychom ji měli financovat plošně, když máme stovky jiných informačních zdrojů – mnohdy kvalitních a zdarma?
V současnosti si drtivá většina z nás platí streamovací služby. Děláme to dobrovolně, protože dostáváme kvalitní obsah. Veřejnoprávní média si ale platíme povinně. Bez ohledu na spokojenost, sledovanost nebo důvěru.
Problém není ve smyslu, ale v provedení
Není nutné zpochybňovat samotný princip veřejné služby. Otázkou je, zda je model poplatků v současné podobě ještě udržitelný a srozumitelný. Možná by dávalo větší smysl financovat média přímo ze státního rozpočtu – s důsledně nastavenými pravidly, s veřejnou kontrolou a s transparentností, jakou dnes často postrádáme.
A možná by to otevřelo cestu k větší důvěře. Dnes se totiž mnoho lidí necítí jako spolutvůrci veřejné služby, ale jako její neochotní sponzoři.
Máme platit dál?
Možná ano. Ale ne tak, jak dnes. Nechceme zrušit veřejnoprávní média – chceme, aby dávala smysl. Aby byla skutečně pro veřejnost. Aby jejich financování odpovídalo době, technologiím i způsobu, jakým dnes konzumujeme informace.
Koncesionářské poplatky nemusejí být špatný nástroj. Ale když ho používáme stejným způsobem už třicet let, možná je načase se ptát: nemáme lepší?
