Článek
Martina má práci. Ne špatnou, ne výjimečnou. Prostě práci. Osm hodin denně, pravidelný plat, pár úkolů navíc občas zvládne. Ale nemá ambice být manažerkou. Nechce tým, deadline, power lunch. Chce mít čas. Na sebe. Na rodinu. Na procházku bez telefonu. Jenže v roce 2025 je tohle postoj, který si říká o pozvednuté obočí.
Protože zatímco „work-life balance“ se skloňuje na každé firemní poradě, ve skutečnosti se pořád čeká, že budete růst. Že budete víc chtít. Že budete chtít být víc.
Když „stačí“ znamená „selhání“
Martina to zná. Když na pohovoru odpoví, že jí vyhovuje stávající pozice, že nechce vést tým ani růst do vedení, personalistka se zarazí. „Ale proč? Máte přece potenciál!“ Jako by spokojenost bez ambice byla divná.
Přitom nejde o lenost. Martina svou práci dělá dobře. Jen v ní nehledá smysl života. A právě to bývá problém – když v dnešním světě nechcete práci povýšit na identitu, jste podezřelí. Jako by vám něco unikalo. Jako byste byli… méně.
Ticho není nečinnost
Chceme mít všechno: kariéru, rodinu, osobní růst, pasivní příjem, ideálně i účet na LinkedIn plný inspirativních postů. Ale málokdo říká nahlas: Možná to takhle nechci.
Martina si přeje klid. Neznamená to, že se vzdává. Jen nechce život strávený na poradách a v přemýšlení, jak být „víc produktivní“. Chce číst knížky. Chodit na výlety. Mít volné víkendy. A večer bez notifikací. Nechce žít, aby pracovala. Chce pracovat, aby žila.
Když vám ostatní připomínají, že „máte na víc“
„Ty se flákáš.“ „Zaspala jsi dobu.“ „Taková škoda!“ – slyší to často. Ne jako výčitku, spíš jako lítost. Lidé jí nevěří, že jí to tak stačí. Ale jí to opravdu stačí.
Problém je, že dnešní společnost uznává jen některé druhy úspěchu. Plat, pozice, tituly. Klid, rovnováha, pokoj – to nejsou věci, které se měří na tabuli. A tak pro ně není místo.
Když místo výkonu zvolíte vděčnost
Martina nechce žít ve stresu. Nechce srovnávat svůj život s cizím. Nechce číst motivační knihy o tom, jak vstávat ve 4:30 a být „nejlepší verzí sebe sama“. Je spokojená. A právě to je její výhra.
Každý den, kdy si může v klidu uvařit kávu, přečíst si něco bez cíle a být tam, kde chce být – to je její úspěch. Nemusí to dávat smysl ostatním. Stačí, že to dává smysl jí.
Klid není slabost. Je to volba.
Ve světě, který neustále tlačí k výkonu, je neambicióznost odvážná. Chtít klid, stabilitu a prostý život bez tlačenky vzhůru, je forma vnitřní síly. Možná to není moderní. Ale je to opravdové.
A možná by právě v tomhle svět mohl být trochu jiný. Méně soutěživý. Méně výkonný. A o něco klidnější. Jako Martina.
