Článek
Filmová nevěra je tak trochu umělecký žánr. Elegantní hotelový pokoj, zpomalený záběr, podkres v podobě smyčců a pak dlouhé morální dilema doprovázené silným vnitřním bojem. V realitě je ale nevěra spíš směsí trapnosti, výmluv a chaoticky smazaných zpráv ve tři ráno. Tak si to pojďme rozebrat.
Filmový nevěrník: muž, co „neví, co chce“
Ve filmu je nevěrník obvykle hluboký, rozervaný muž. Architekt. Spisovatel. Lékař s bolestnou minulostí. Sice má doma milující ženu a dvě krásné děti, ale pak potká ji – záhadnou, krásnou, přemýšlivou, jinou. A všechno se v něm zlomí.
Dívá se do zrcadla, toulá se nočním městem, často prší. Nevěra je vykreslena jako vnitřní tragédie a součást jeho „hledání sebe sama“.
Realita?
Petr z účtárny, co flirtuje s kolegyní přes smajlíky a posílá jí gify v pracovní době. Zlom nastane při teambuildingu, kdy se zapomene a pak řekne, že „už to nešlo zastavit“. Deště není, jen ranní kocovina a dvě neodeslané zprávy.
Filmová nevěrnice: kráska se zlomeným srdcem
Ve filmech bývá žena nevěrná jen tehdy, když doma hluboce trpí. Manžel je chladný, nevšímavý, někdy rovnou tyran. Do jejího života pak vstoupí muž, který ji „vidí“ – umělec, básník, barista se zádumčivým pohledem. A ona se po letech dotkne štěstí. Ale ví, že ho nesmí chtít. Vše končí vnitřním rozerváním a smutným odchodem do ticha.
Realita?
Lucie ze sousedství. Má dvě práce, tři děti a partnera, který si ani nevšiml, že má nový účes. V noci si píše s Honzou z online seznamky, co „jí konečně řekl, že je hezká“. Když k něčemu dojde, je to v autě na parkovišti u Tesca. Žádný smyčcový orchestr, jen ruční brzda a blbý pocit.
Jak se to říká? Umění zveličuje
Filmová nevěra je o emocích. Reálná nevěra je o detailech. V realitě se nevěrníci zapomínají odhlásit z účtů, zapomenou mobil doma, nechají na stole účtenku z hotelu. Nejde o vnitřní bouři, ale o logistiku. O trapné „To není tak, jak to vypadá“, přestože to je přesně tak, jak to vypadá.
Ve filmu bývá nevěra začátkem změny. V realitě je často jen symptom něčeho, co dlouho bolelo. A zatímco ve filmu po ní obvykle následuje očistné rozhodnutí, v životě následuje výčitka, mlčení a terapie (pokud máte štěstí).
A co emoce?
Ano, i v realitě bolí. Ale nejsou tak uhlazené. Vztek není tichý a poetický, ale syrový. Pláč není krásný, ale opuchlý. A to, co přijde potom, je těžké – ať už člověk odejde, nebo zůstane.
Zatímco ve filmu máte závěr s hudbou, v životě máte ticho. A otázku: „A co teď?“
Shrnutí? Film vás dojme, realita s vámi zatřese
Nevěra na plátně vypadá jako osudová kapitola. V životě je to spíš roztržená stránka. Ve filmech to většinou končí rozchodem ve zpomaleném záběru. V realitě výměnou hesel, stěhováním a v lepším případě novou šancí. V horším – nedořešeným příběhem.
Ať už jste divák, nebo ten, kdo právě sedí uprostřed své vlastní scény – vězte, že scénář si píšete sami. A realita není film. Je pravdivější. A taky bolí víc.
