Článek
Markéta byla mámou teprve několik týdnů. Její dcerka Ela byla zdravá, veselá a jediné, co opravdu vyžadovalo pozornost, bylo kojení – často, nečekaně a bez kompromisů. Doma už si našly svůj rytmus. Ale venku? Venku to bylo jiné.
Ten den byl obyčejný. Jarní slunce svítilo a Markéta se rozhodla, že si poprvé vyrazí s malou na delší procházku. Vzala kočárek, sbalila přebalovací tašku a vydala se do parku. Všechno probíhalo hladce, dokud Ela nezaplakala. Bylo jasné, co potřebuje.
Markéta se rozhlédla. Lavička pod stromem, lehký stín, ticho. Posadila se, vytáhla z tašky plenu, aby si zakryla rameno, a opatrně dcerku přiložila. Malá okamžitě ztichla. A pak to začalo.
Pohledy, které bodají
Kolemjdoucí. Někteří bez zájmu, jiní s krátkým pohledem, další s jasným odsudkem v očích. Starší pár, co prošel kolem, jen potřásl hlavou. Mladá žena, která si sedla na vedlejší lavičku, demonstrativně vstala. A pak muž, asi padesátník, který si Markétu prohlížel o chvíli déle, než bylo nutné.
Přestože na sobě měla kojicí tričko a malá byla téměř celá zakrytá, Markéta najednou cítila, že „dělá něco špatně“. Tělem jí projel zvláštní stud. Ne proto, že by se styděla za své tělo nebo za mateřství. Ale za to, že veřejnost – společnost – z ní udělala něco nevhodného. Nechtěně. Z ničeho.
Vnitřní konflikt
Když se Ela dokojila a usnula, Markéta zůstala sedět. Přemýšlela. Cítila se rozhozeně. Ne kvůli kojení, ale kvůli reakci okolí. „Proč mám potřebu se skrývat za plenu? Proč se obávám pohledů cizích lidí, když krmím svoje dítě? A proč se vůbec musím ptát, jestli je to 'vhodné'?“
Ten den si uvědomila, že i když žijeme v moderní době, téma kojení na veřejnosti je stále tabuizované. Pro mnoho lidí je přirozený akt spojován s nevhodností, exhibicionismem, nebo dokonce nechutí. A ženy to cítí. Někdy vědomě, jindy podprahově. Ale cítí to.
Není v tom sama
Markéta začala o svém zážitku mluvit s ostatními maminkami. Zjistila, že její pocity nejsou ojedinělé. Jedna kamarádka se svěřila, že vždy odchází kojit do auta. Jiná že s sebou nosí umělé mléko „pro jistotu“, kdyby nebylo „bezpečné místo“. Další má strach, že jí někdo řekne, ať přestane.
Zarážející bylo, jak moc to ovlivňovalo jejich každodenní život. Kam jít, na jak dlouho, jestli je poblíž kavárna s přebalovacím koutkem nebo klidné místo. Svoboda, kterou mateřství slibuje, byla podmíněna tím, kde „se to hodí“. A kde už ne.
Normalizace, která se nestihla stát
Společnost často tvrdí, že ženy mohou kojit kdekoli. Ale realita ukazuje, že mohou – jen pokud si to okolí „nevezme osobně“. A právě to je ten problém. Kojení je biologická nutnost, akt péče, lásky a vztahu. Ale stále je pohlíženo skrze filtr sexuality a veřejné slušnosti.
Markéta si uvědomila, že změna nepřijde sama. Nečeká na zákon, který jí dá povolení. Čeká na odvahu. Na solidaritu. Na víc žen, které se nebojí, a víc lidí, kteří neodsuzují.
Druhý pokus
O týden později šla s Elou do stejného parku. Opět si sedla na lavičku. Tentokrát ale bez pleny. Bez váhání. Když ji míjel mladý pár a usmál se, cítila vděk. Ne proto, že jí dali „souhlas“. Ale protože se konečně necítila sama.
Kojení není provokace. Je to život. A ženy jako Markéta ukazují, že i obyčejný den na lavičce může být malým krokem ke změně. Když to udělá jedna, inspiruje další. A jednou možná jejich dcery nebudou muset řešit, jestli se za kojení mají stydět.
