Článek
Vstoupili jsme do Evropské unie v roce 2004. Společně s tím jsme se zavázali přijmout euro. Ale zatímco sousední Slovensko platí eurem už od roku 2009 a Chorvatsko ho zavedlo v roce 2023, Česko dál tvrdohlavě trvá na koruně. Proč? A co to vypovídá o našem vztahu ke změně, k Evropě – a vlastně i k sobě samým?
Peníze jako identita
Jedním z nejčastějších argumentů proti euru není ekonomika, ale emoce. Koruna je „naše“. Symbol suverenity, národní hrdosti a jistoty. Euro je naopak „cizí“ – a pro mnoho lidí představuje abstraktní hrozbu: „Nadiktují nám, co máme dělat!“
Jenže peníze nejsou jen prostředkem směny. Jsou i symbolem důvěry. A důvěru Češi dávají těžko. Obzvlášť když přichází z Bruselu.
Strašák „drahého eura“
Často slýcháme: „Jakmile přijmeme euro, všechno zdraží!“ Tento argument rezonuje silně, přestože ekonomická data ze zemí, které euro přijaly, ukazují, že inflace po přechodu je dočasná a spíš optická (lidé si prostě v nové měně hůře přepočítávají).
Ale přesto to u nás funguje jako silný psychologický blok. Možná proto, že máme hluboko zakořeněný strach, že nás někdo chce připravit o to málo, co máme. A že nás na něco „napálí“.
Ekonomické výhody? Nejsou slyšet
Euro přináší stabilitu, nižší náklady na směnu, lepší integraci s evropským trhem. Firmy by benefitovaly, turisti taky. Ale tahle fakta zůstávají v pozadí. V debatách převažují emoce, nikoli data.
Proč? Protože politici se často bojí říkat, že euro může být výhodné. Ne proto, že by tomu nevěřili – ale protože je to nepopulární. A v Česku, kde je debata o EU vysoce polarizovaná, je bezpečnější mlčet než přesvědčovat.
Politika místo vize
Přijetí eura se u nás nestalo tématem vize, ale tématem kampaní. Neříká se: „Kam chceme jako země směřovat?“ Ale spíš: „Jak na tom vyděláme zítra ráno?“ Krátkodobý populismus tak přebíjí dlouhodobou strategii.
A zatímco ostatní země euro přijímají jako přirozenou součást evropské spolupráce, u nás se z něj dělá referendum o národní hrdosti. Přitom v realitě jde o nástroj. Ani dobrý, ani zlý – záleží na tom, jak s ním zacházíme.
A co tím sledujeme?
Možná je to jen další způsob, jak nepřevzít odpovědnost. Jak odkládat nepopulární rozhodnutí. Jak ukázat voličům: „Jsme nezávislí, neohýbáme se!“ Ale skutečná suverenita není v tom, že něco odmítáme. Je v tom, že se rozhodujeme na základě rozumu – ne strachu.
A tak se euro v Česku stalo zrcadlem naší nejistoty. Nejde o mince. Jde o to, že pořád hledáme, jak zůstat stranou, ale zároveň být uvnitř. Být členem EU, ale ne příliš. Být „u toho“, ale hlavně neztratit sebe. A možná si přitom neuvědomujeme, že v tom lavírování ztrácíme právě to, co bychom potřebovali nejvíc: jasný směr.
Přijetí eura není jen ekonomické rozhodnutí
Je to i rozhodnutí hodnotové. O tom, jestli chceme být součástí Evropy naplno – nebo jen stát na jejím okraji s vlastní měnou, ale i vlastní izolací. A jak dlouho ještě vydržíme říkat „ještě ne teď“, než se nás Evropa přestane ptát úplně?
Euro není hrozba. Hrozba je, když si necháme diktovat směr svým vlastním strachem.
