Protestní vlna rezonuje: jak LA nastartovalo hnutí v San Franciscu, Portlandu, Seattlu a Austinu

Od 6. června 2025 se v Los Angeles rozhořely demonstrace proti rozsáhlým raziím ICE (Immigration and Customs Enforcement), které vedly ke zadržení stovek lidí bez předchozího varování. Protesty začaly jako relativně klidné shromáždění lidí, kteří chtěli upozornit na dopady těchto razií na celé komunity. Postupem času se ale atmosféra změnila – přibývalo emocí, rozhořčení a pocitu bezmoci. Tyto emoce se rychle přenesly i do dalších amerických měst.

Během několika dní se z pokojné demonstrace stal rozsáhlý protestní pochod, který skončil tvrdými střety s policií. LAPD použila slzný plyn, gumové projektily i zábleskové granáty. Přes 400 lidí bylo zadrženo. Demonstranti se cítili být slyšet jen tehdy, když zvýšili hlas. Mnozí mluvili o tom, že cítí potřebu hájit základní lidská práva a důstojnost těch, které systém označuje za „ilegální“.

Federální reakce přišla rychle a tvrdě. Do města byli vysláni mariňáci s rozkazem zadržovat osoby podezřelé z narušování pořádku. Tento krok vyvolal vlnu nevole nejen mezi aktivisty, ale i mezi právníky a politiky, kteří mluvili o porušení zákonů chránících občany před nasazením armády proti nim.

Místní starostka Karen Bass zavedla zákaz nočního vycházení, zatímco guvernér Gavin Newsom podal žalobu proti rozhodnutí federální vlády nasadit vojenské síly bez státního souhlasu. Tento spor o pravomoci jen dál rozdmýchal napětí mezi federální vládou a státy s demokratickou správou.

V San Franciscu se lidé rychle zorganizovali na podporu protestů v LA. U kanceláří ICE se konaly demonstrace, které měly zpočátku poklidný průběh. Lidé přinášeli květiny, svíčky, ale i transparenty s nápisy jako „Rodiny patří k sobě“ nebo „Nikdo není nelegální“. Vznikla zde i komunitní kuchyně a lidé nabízeli právní pomoc zadrženým.

Po několika dnech však došlo i zde ke střetům s policií. Ta tvrdila, že demonstrace narušila provoz a ohrožovala veřejný pořádek. Skončilo to zatčením 148 lidí. Přesto místní obyvatelé mluvili o potřebě vydržet – že právě teď je důležité se nevzdat.

Portland v Oregonu si mnozí pamatujeme z roku 2020, kdy po smrti George Floyda propukly masové protesty proti policejní brutalitě. I tentokrát se město přidalo. Přestože demonstrace nebyly tak rozsáhlé jako tehdy, ukázalo se, že Portland má pevné kořeny občanského aktivismu.

Lidé zde věděli, jak se organizovat – rychle vznikly bezpečnostní skupiny, deeskalační týmy, zdravotnická podpora. Protesty se konaly před budovami státní správy, ale také v parcích a čtvrtích, kde žije velká část migrantů. Mnozí říkali, že to není jen o konkrétní politice, ale o hlubším pocitu nespravedlnosti, který se nevyřešil ani po letech.

Seattle má také svou historii – z roku 2020 si lidé pamatují vznik autonomní zóny CHOP. Tentokrát šlo o sérii menších protestních pochodů, které ale měly jasný cíl: upozornit na dopady deportací a zastavit násilí proti komunitám migrantů.

Demonstrace byly klidné, ale odhodlané. Vystupovali na nich místní mluvčí, právníci, aktivisté, a dokonce i někteří zaměstnanci městských úřadů. Ukazovalo se, že v některých městech se odpor vůči federálním zásahům stává nejen otázkou aktivismu, ale i politiky samosprávy.

V Austinu, městě, které je progresivním ostrůvkem v převážně konzervativním Texasu, se lidé postavili na odpor navzdory napjaté situaci. Protesty byly sice menší, ale vysoce symbolické. Protestující čelili nejen místní policii, ale i zásahům texaské Národní gardy, kterou aktivoval guvernér Greg Abbott.

Lidé si stěžovali na použití slzného plynu a brutální zásahy proti pokojným demonstracím. Přesto byli odhodlaní vydržet. Mluvili o tom, že stát nemá právo rozhodovat o tom, kdo si zaslouží bezpečí a důstojnost.

Příběh protestů v USA v roce 2025 není jen o migraci. Je to hlubší reflexe nálady ve společnosti. Polarizace, napětí mezi federální vládou a státy, zklamání z politických elit, to všechno vytváří prostředí, kde jakýkoli zásah může způsobit explozi.

Migranti nejsou jen „téma“. Jsou součástí americké ekonomiky, společnosti i kultury. Jejich kriminalizace vyvolává odpor, protože mnozí Američané je znají osobně – jako sousedy, kolegy, přátele. Deportace jsou proto vnímány jako zásah nejen do života jednotlivců, ale i do samotného pojetí Ameriky jako země svobody.

Znovu se otevírá otázka, kde končí pravomoci federální vlády a začínají pravomoci států. Kalifornie a Texas se vydávají zcela opačnými směry, což ukazuje, jak rozdělená země je – nejen v politice, ale i v přístupu k občanským právům.

Města jako Portland, Seattle či San Francisco mají zkušenost s protesty. Mají sítě, struktury, know-how. Díky tomu dokážou rychle zareagovat, organizovat se a vytvořit prostor, kde se lidé necítí sami. Tato historická paměť odporu hraje obrovskou roli.

Na první pohled jde o deportace. Ve skutečnosti jde ale o hlubší proměnu americké společnosti. Mnozí lidé říkají: už nemůžeme mlčet. Už nemůžeme čekat, že to za nás někdo vyřeší. Protesty nejsou jen výkřikem. Jsou výzvou. K proměně, k větší empatii, k odpovědnosti.