Proč najednou vídáme polární záře i v Česku? Chemtrails v tom nehledejte. A pozor na kance

V sobotu 10. října se nad Českem opět objevila polární záře. Já coby nadšenec do vesmíru, astronomie a podobných jevů, jsem měla v telefonu aplikaci My Aurora Forecast & Alerts, jsem členkou facebookové skupiny nadšených pozorovatelů a nedaleko domova mám osvědčené místo s otevřeným severním obzorem. Věděla jsem skoro den dopředu, že se něco může dít. Takže všechny předpoklady pro úspěšný lov. Jenže jsem zrovna pekla buchty. A vesmír, jak se ukázalo, nemá pro domácí práce příliš pochopení.

Spolehla jsem se na upozornění aplikace, která mě v lednu tohoto roku vyhnala ven do kolosálního přírodního divadla, na které si mnozí pamatujeme. Jenže tentokrát se ozvala později, než bych potřebovala. Ve skupině Polární záře v ČR se mezitím začaly objevovat zprávy a fotografie. Nejvýraznější podívanou lidé hlásili zhruba mezi 20. hodinou a 20:40, tedy ještě za doznívajícího soumraku. Do skupiny jsem se však také podívala se zpožděním. Kolem 20:35 už jsem uháněla směrem k říčanskému koupališti Jureček, kde mám vyhlédnuté místo s dobrým výhledem na sever a odkud pocházejí mé lednové fotografie. Buchty jsem svěřila dětem.

Na obloze ale bohužel už nebylo nic. Tedy hvězdy ano, těch bylo dost, ale po barevných závěsech ani památky. Nechtěla jsem se vzdát tak snadno, a tak jsem popošla ještě dál, až k louce. Tam už byla pořádná tma. A najednou jsem něco zaslechla. Chrochtání. Ne jednoho prasete. Chrochtala celá louka. Posvítila jsem si telefonem a přede mnou se objevilo přibližně dvacet divočáků, včetně mladých selat. „Dopr… tady chrochtá celá louka!“ píšu kamarádovi, který taky pozdě a marně čučel do oblak. A protože jsem opravdu neměla chuť vysvětlovat divokým prasatům, že jsem přišla pouze za přírodními úkazy ve vyšších vrstvách atmosféry, raději jsem vyklidila pole. Doslova.

Já se alespoň mohla vrátit k buchtám, kterým mezitím hrozilo, že se promění v uhlí, protože puberťáci nebývají nejspolehlivějšími strážci jejich barvy. Z celé výpravy mi zůstala jediná fotografie tmavé oblohy s nepatrným barevným nádechem, u kterého si ani netroufám tvrdit, že jde o poslední zbytky polární záře. Přitom v lednu to na stejném místě vypadalo úplně jinak.

Devatenáctého ledna 2026 jsem odtud fotografovala jednu z nejvýraznějších polárních září, jaké jsme v posledních letech mohli z Česka pozorovat. Zelené světelné pásy se táhly nad tmavými korunami stromů, nad nimi se rozlévala červená a růžová. Na fotografiích pořízených mobilním telefonem vypadala obloha skoro jako v reklamě na zájezdy do Laponska.

Lednová událost patřila k těm, které připomněly, že za krásnou polární září nemusíme nutně cestovat za polární kruh. Podobně působivou podívanou nabídla obloha například v květnu 2024. Tehdy se o polární záři začali zajímat i lidé, kteří do té doby znali zelené světelné závěsy jen z fotografií severního Norska nebo Islandu.

A není to ani trochu náhoda, že podobně mimořádné úkazy zažíváme právě v posledních letech. Zároveň zklamu příznivce konspiračních teorií. Slunce totiž prochází obdobím zvýšené aktivity, které přeje polárním zářím i v našich zeměpisných šířkách. K tomu se ještě dostaneme. Nejdřív ale stojí za to podívat se, co se nad našimi hlavami odehrálo tuto sobotu.

K Zemi dorazil výron koronální hmoty, označovaný zkratkou CME, který Slunce vyslalo 8. října. Jde o obrovský oblak plazmatu a magnetického pole, který může při vhodných podmínkách výrazně narušit zemskou magnetosféru.

Americké Centrum pro předpověď kosmického počasí NOAA zaznamenalo příchod výše popsaného oblaku 10. října ve 14:34, a tedy v čtyři minuty po půl páté našeho letního času. Večer geomagnetická aktivita zesílila a dvě minuty před osmou večerní dosáhla bouře stupně G3, označovaného jako silná geomagnetická bouře.

A to je taky doba, kdy začali pozorovatelé v Česku hlásit polární záři. Neznamená to ovšem, že v 19:58 někdo stiskl vypínač a nad celou republikou se současně rozsvítilo. Polární záře se mění velmi rychle. Její jednotlivé oblouky mohou zesílit, zeslábnout nebo se posunout během několika minut.

Používám bezplatnou aplikaci My Aurora Forecast & Alerts, dostupnou pro Android i iPhone. Ukazuje aktuální geomagnetickou aktivitu, nabízí mapu předpokládaného výskytu polární záře, informace o slunečním větru a předpovědi na různě dlouhou dobu. Především ale umí posílat upozornění, když se podmínky pro pozorování zlepšují.

Po instalaci je dobré povolit oznámení a zkontrolovat, zda aplikace pracuje se správnou polohou. Jedním z nejznámějších ukazatelů je index Kp, který vyjadřuje míru geomagnetické aktivity na stupnici od nuly do devíti. Čím vyšší číslo, tím větší bývá šance, že se oblast polárních září rozšíří dál od zemských magnetických pólů. Hodnota Kp 5 už odpovídá geomagnetické bouři stupně G1, Kp 7 stupni G3.

Jenže právě tady je malý háček. Index Kp se vyhodnocuje za tříhodinové intervaly, zatímco polární záře může měnit svou intenzitu během několika minut. Proto se nevyplatí čekat, až vám telefon oznámí konkrétní číslo. Pro aktuální situaci je užitečná také krátkodobá předpověď americké NOAA, známá jako Aurora 30-Minute Forecast. Využívá měření slunečního větru a model OVATION, který odhaduje polohu a intenzitu polárních září přibližně na 30 až 90 minut dopředu. Ani tato předpověď není neomylná, ale umožňuje sledovat vývoj mnohem podrobněji než pouhé číslo Kp.

A pak je tu moje druhá pomůcka: facebooková skupina Polární záře v ČR. Její členové sdílejí aktuální pozorování, fotografie a informace o tom, odkud je záře právě vidět. Když se začnou objevovat čerstvá hlášení z různých částí republiky, je to dobrý důvod alespoň vyhlédnout z okna. Jen pozor na čas pořízení fotografií. Snímek zveřejněný před minutou mohl vzniknout před půlhodinou.

Nejlepší je proto kombinovat aplikaci, hlášení skutečných pozorovatelů a předpověď počasí. A samozřejmě být připravený. Pokud máte k nejbližšímu vhodnému místu půlhodiny cesty, může vám mezitím nejkrásnější část představení utéct.

Polární záře vzniká ve vysokých vrstvách atmosféry, kde energetické částice, především elektrony, předávají energii atomům a molekulám kyslíku a dusíku. Ty ji potom vyzařují v podobě světla. A právě podle druhu plynu a výšky, v níž k tomuto ději dochází, vznikají různé barvy.

Nejznámější zelenou vytváří atomární kyslík, typicky ve výškách kolem 100 až 150 kilometrů. Červené světlo kyslíku vzniká převážně ve vyšších vrstvách, často nad 200 kilometry. Dusík se podílí na modrých, fialových a růžových odstínech. Vzniká tak barevné představení, které může připomínat světelné závěsy, oblouky, paprsky nebo obrovské závoje. V severním Norsku, na Islandu či ve Finsku se pozorovatelé často nacházejí přímo pod oblastí, kde polární záře vznikají. Zelené závěsy se tam mohou vlnit vysoko nad hlavou a někdy pokrývají značnou část oblohy.

My v Česku se naopak většinou díváme směrem k severu na záři, která vzniká daleko od nás. Výše položené červené světlo je viditelné z větší vzdálenosti, zatímco níže vznikající zelená část může zůstat za obzorem. Proto u nás tak často pozorujeme červené a růžové zbarvení.Při mimořádně silných geomagnetických bouřích se ale oblast polárních září rozšiřuje k nižším zeměpisným šířkám. Pak se mohou i nad Českem objevit zelené oblouky, paprsky a další barvy. Přesně to se stalo letos v lednu.

Když jsme byli malí, o polární záři nad Českem se mluvilo jen výjimečně. Dnes máme pocit, že stačí počkat pár týdnů a zase někdo zveřejní fotografii červené nebo zelené oblohy. A tentokrát nás paměť úplně neklame. V posledních letech skutečně nastalo období, kdy máme větší šanci podobné úkazy spatřit. Chemtrails ani jiné konspirátorům zcela zřejmé zásahy do atmosféry za tím ovšem nehledejme. Vysvětlení leží přibližně 150 milionů kilometrů od nás.

Slunce totiž není stále stejně aktivní. Přibližně každých jedenáct let prochází cyklem, během něhož přibývá a zase ubývá slunečních skvrn, erupcí a výronů koronální hmoty. Právě ty mohou po zásahu zemské magnetosféry vyvolat geomagnetické bouře. Čím silnější bouře, tím dál od polárních oblastí může záře zasahovat. Při mimořádných událostech se proto rozzáří obloha i nad střední Evropou.

Současný, pětadvacátý sluneční cyklus začal v prosinci 2019. Slunce dosáhlo období svého maxima. Ačkoli už vrchol počtu slunečních skvrn máme podle pozdějších vyhodnocení za sebou, zvýšená geomagnetická aktivita tím ještě naštěstí pro nás milovníky romantiky nekončí. Výrazné bouře se mohou objevovat i v sestupné fázi cyklu, někdy dokonce častěji než při samotném vrcholu slunečních skvrn. Podle NOAA lze očekávat zvýšenou aktivitu ještě několik let, než se Slunce přiblíží k dalšímu minimu kolem roku 2030. Takže ještě máme na pozorování pěkných pár let.

Polární záře se ovšem nad naším územím objevovaly i dávno před současným slunečním cyklem. Není to nový úkaz a rozhodně se neobjevil až s chytrými telefony. Jenže dnes máme a umíme využívat družice, předpověď počasí i sluneční aktivity si každý opatří na mobilu za pár minut a zbytek obstarají sociální sítě. Moderní fotoaparáty, o kterých si naši rodiče mohli nechat zdát, navíc dokážou zachytit i světlo, které bychom pouhým okem sotva rozeznali.

Pokud si chcete polární záři zkusit vyfotografovat sami, nemusíte hned plánovat výpravu do Laponska. Především si předem najděte bezpečné místo s dobrým výhledem na sever a co nejmenším světelným znečištěním. Nemusí to být vrchol hory ani louka hluboko v lese. Často stačí okraj města, vyvýšené místo nebo otevřená krajina.

Sledujte aplikaci, aktuální hlášení pozorovatelů a předpověď oblačnosti. Když se začne situace vyvíjet slibně, vyrazte raději dřív. Počítejte také s tím, že světlo Měsíce a městské osvětlení mohou slabší polární záři výrazně zhoršit. A pokud se první vlna aktivity vytratí, nemusí být definitivně konec. Záře se může během noci znovu objevit.

Při fotografování mobilem zapněte noční režim, vypněte blesk a telefon opřete o pevnou podložku nebo použijte stativ. Čím slabší světlo, tím důležitější je stabilita. U velmi výrazné záře naopak nemusí být nejdelší možná expozice výhodou, protože pohybující se struktury se mohou rozmazat.

A hlavně se nenechte zmást představou, že každá polární záře musí vypadat jako fotografie z cestovatelského časopisu. Někdy jde jen o slabý červený oblouk, který se objeví na několik minut. Jindy se nad obzorem rozsvítí zelené světelné pásy, jaké jsem měla štěstí zachytit v lednu.

Jedno pravidlo bych ale po sobotě přidala: než se vydáte potmě přes louku, dobře poslouchejte. Polární záře může počkat do příští geomagnetické bouře. Stádo divočáků s malými selaty je podstatně pádnější důvod k okamžitému návratu.

Za dva týdny vyrážím do severního Norska, za polární kruh, k fjordům a horám. Tam je pravděpodobnost pozorování polární záře podstatně vyšší než doma u Říčan, přestože ani sever nenabízí žádnou záruku. Rozhodovat bude počasí, geomagnetická aktivita a trochu štěstí. Doufám, že tentokrát přivezu fotografie zelených závěsů, které se budou vlnit přímo nad hlavou. A že se mi podaří zachytit ještě krásnější vesmírné divadlo než letos v lednu. Buchty raději upeču předem a vezmu s sebou, stejně jako vínko, které vám v Norsku prý pěkně provětrá peněženku. Bude to poprvé, kdy povezu víno NA dovolenou. A pokud se ze tmy zase ozve chrochtání, doufám, že to tentokrát bude jen nějaký norský turista. Ona