Článek
Psát dopisy ručně by byla vskutku nádhera. Kdyby se to vrátilo nazpět. A mohlo by se to zkusit formou nějaké výzvy na sociální síti jako třeba: „Začněte psát znovu dopisy.“ A vždy, kdyby někdo takový dopis napsal, vyfotil by ho a přidal příspěvek. Jakože splněno. Různé influencerky by se tak mohly fotit v určitých pózách přímo u poštovních schránek, jak hází svůj liebesbrief, tak, jak to umí jen ony. I když by to byl tak trochu paradox dávat pak foto ručně psaného dopisu do online prostředí. Ale zase by se to tak vzájemně propojilo a tedy mohlo i celkem úspěšně koexistovat. Nedávno mě to dokonce i napadlo, že bych založila takovou skupinu, ale to bylo v souvislosti právě s Českou poštou, že kdyby lidé začali psát dopisy a tím i kupovat obálky, známky, náplně do propisek či inkoust, najednou už by se Ministerstvo vnitra nemohlo ohánět tím, že ubývá listovních zásilek, negeneruje zisk a proto musí propouštět. Jak moc zásilek ubývá a jaký na to mám názor jsem již psala v jiných svých článcích o České poště zde na Médium.
Ale jak to tak bývá, myslím si, že by to stejně byla záležitost pár dní, týdnů. Prostě jako takové rozptýlení. Možná by si to někteří osvojili jako svůj koníček, anebo by se to pro někoho stalo záležitostí sběratelskou. Doteď jsou filatelisté, kteří si zasílají oražené známky z různých oblastí zájmu, měst, událostí, akcí a k tomu je k dispozici i příležitostné razítko, kterým si lze orazit pohled či korespondenční lístek. Některá jsou pravidelná, nebo taktéž vytvořena k určité příležitosti, ale jejich doba používání je časově omezena a místo, kde se tato razítka vydávají je také dané. Například vánoční je vydáváno v prosinci na partnerské poště Boží Dar. Pro valentýnské zas musíte v únoru navštívit poštu Milostín. Jak příhodně zvolená místa, nemyslíte? Ale pokud se nenacházíte v takové blízkosti, abyste si pro ně došli osobně, je možné vše vyřídit zasláním na příslušné pošty v obálce všeho toho, co si jimi chcete nechat ručně orazítkovat. Také jsem to před pár lety dělávala. Zpravidla v období blížících se Vánoc a Velikonoc a párkrát na Valentýna, kdy jsem si takto nechávala orazit pohledy.
A teď si představte, kdyby se to ujalo. Pošťáci srdcaři by to brali jako možnou záchranu tohoto státního podniku a hlavně své práce, která je nyní u mnohých v ohrožení. Někteří by možná doufali v návrat, pokud se jich výpověď dotkla v nedávné době. I když co tak čtu a slyším, a to i přímo osobně v horizontu několika let, kdo skončil na poště, bez svého přičinění, byl odejit, tak je za to nakonec rád a našel si mnohem lepší a hlavně lépe placenou práci. Došlo by tím ale k naprostému kolapsu. Ovšem kolapsu lidských sil. Protože vedení si usmyslelo a od stolu připravilo doručování nejprve v režimu „pomalý“ a „rychlý“, kdy doručovatelka měla ne jeden rajón, jak to bývalo a pošta tak lidem chodila každý den, ale v tu ránu dva, které chodila obden. A tedy každý den s dvojnásobnou zátěží. Dělala najednou to, co musela jen ve výjimečných případech, když někdo vypadl, onemocněl, měl dovolenou. Neskutečná zátěž, která byla ovšem dočasná. A najednou se toto stalo systémem trvalým. A protože se to „osvědčilo“, zavedl se systém D+3 tj. tři rajóny na jednu doručovatelku a chození pošty každý třetí den a na spadnutí je D+5, kdy doručovatelka bude mít na svých bedrech pět úseků a doručovat je bude… jak vlastně? Můžete si domyslet.
Ale vzhledem k tomu, že se propustili v prvé řadě doručovatelé pěší a postupně se vše převádí na motorizované doručování, je tedy viditelnou snahou doručovat vše tímto způsobem. Popojíždět autem třeba co metr. Jet a zase zastavovat. Vyskakovat z auta a muset ujít nějaký ten úsek, což se dříve řešilo tím, že jezdily dvě, každá doručovala na své straně auta, anebo měla svoji pochůzku, kdy byla vypuštěna na delší dobu, obešla, co měla a pak se sešla se svojí kolegyní na určitém místě, nastoupila a pokračovalo se dál společně.
Teď je na to vše sama a k tomu má více doručovacích míst, co musí objet. K tomu důchody, které se zas doručují v určité dny a ty doručeny být musí. Zástupy nejsou. Střídači se propouštěli mezi prvními. Takže když někdo onemocní, umíte si domyslet, jak to asi se zásilkami vypadá. Ne, neumíte. Ale já jsem to vídávala na vlastní oči. Pak se jen rozmýšlelo, co hoří nejvíc, na kterém rajónu už dlouho nikdo nebyl, kdo si nejvíc stěžoval, že něco nemá. A za to vše může nejvyšší vedení. Ministerstvo vnitra, pod které Česká pošta spadá. Lidé, co nikdy nevzali batoh nebo fofr tašku a nevyzkoušeli si to na vlastní kůži. Pro ně je to jen „chození od baráku k baráku“, jak mi kdysi řekla jedna moje vedoucí. Ale ono se vůbec nebere v potaz i to okolo. Ta příprava. Někdo musí poštu roztřídit. Doručovatelka si ji musí posléze sama srovnat. Tak, jak půjde. A ona popisná čísla opravdu nejdou vzestupně, i když jsem si to takto často zakládala, když jsem musela jít někam, kde jsem v životě nebyla a čas na zaučení mi nikdo nedal. Nasnímat a zapsat rekomanda tj. doporučené dopisy, vytisknout k tomu příslušná lejstra. Převzít důchody a to byl úkon, co zabral nejvíce času a hlavně bylo zapotřebí zvýšené opatrnosti. Doručovatelkám byl přisouzen další úkon, který dříve vykonával pokladník. A že to skýtalo i riziko, že někdo hotovost odcizí a bude to muset zaplatit ta, co jen hotovost převzala a měla předat ostatním v tom bylo také obsaženo. A také se to stalo. Ale o tom třeba někdy jindy.
Takže to „chození od baráku k baráku“ bylo na tom už to nejjednodušší. A pak zpět a vyúčtovat. Vše doručené i nedoručené, důchody, dobírky a další úkony. Někomu to vyšlo i na dvě hodiny a opravdu se nevybavoval a nekafíčkoval. Ale vedoucí budou dokola tvrdit, že to je přece tak na deset minut, když to řekl vedoucí, co byl nad nimi, který tu praktickou zkušenost taktéž neměl.
Takže když to shrnu. Pokud by zas lidé začali psát dopisy, ať už úředního charakteru, informační, nabídkové, milostné, sdělovali by si v nich své zážitky namísto Stories a příspěvků na Facebooku či jiných sociálních sítích a vzájemně by si na ně odpovídali ne komentáři na onom zmíněném, ale taktéž papírovou formou, byl by to kolaps pro ty, co se ještě snaží dělat tuto práci, jak nejlépe dovedou, i za cenu svého volného času.
