Článek
Každé ráno…
Jako doručovatelky jsme měly ráno napilno. Rychle roztřídit poštu do přihrádek, pak přetřídit znovu, protože některé kolegyně se dosud nenaučily, co patří na čí rajón, k tomu pořizování doporučených dopisů na pro nás nedostatečném počtu počítačů, rozumějte, kdo byl rychlejší, ten psal. A pak tisknutí příslušných dokladů na třech, z nichž vždy byla jedna mimo provoz, tiskárnách pro celé depo. Do toho si připravovat poštu do odkládacích schránek, kterou nám vezly kolegyně, co byly motorizované, pokud bychom si ji nestihly připravit do jejich odjezdu, hrozilo by, že odjedou a budeme to muset tahat všechno. Ale na to jsme již byly zvyklé. Na ten ranní shon.
Nejhorší však bylo přebírání peněz na důchody a následné předávání doručovatelkám. To nebylo na všech poštách stejné. Tedy od určité doby. Peníze na důchody vydávala vždy pokladní anebo přepážková pracovnice. Jen bylo záhodno si peníze před ní přepočítat, než jsme podepsaly převzetí. Většina to dělala, ale někde se jelo vzhledem k času na dobré slovo.
Příprava důchodů
Na některých poštovních dodejnách se však zavedlo, že vždy jedna doručovatelka převezme od pokladní peníze v řádech desítek tisíc korun a dle výčetek rozpočítá doručovatelkám ze své skupiny důchody mající ten den na svém rajóně vyplatit, vloží do pytlíčků i s poukázkami a příslušnými doklady a pak jim je všem postupně proti podpisu předá. Někdy se i stalo, že to nevycházelo, tak musela peníze počítat dle jednotlivých poukázek a strávila tím nějaký čas a příprava materiálu k doručení - rekomand, obyčejných dopis a dalších věcí jí tak stála. Neměla na to ani klidné místo, tak jako pokladní, která na to má svůj „kutloch“, kde je zavřená a nikdo jiný tam nemá přístup. Dělala to tedy buď u sebe na stole mezi ostatními, kteří hlasitě mluvili, povykovali až hulákaly na sebe, anebo zůstala v prostoru před vstupem do poklady, kde ovšem byly také chichotající a nahlas bavící se doručovatelky pořizující rekomanda. Nehledě na to, že vedle za odděleným rantlem byl plac pro balíkáře, kde se nakládaly balíky, jezdilo s klecemi, takže i kdyby byly všechny doručovatelky na své straně depa ticho, pro počítání peněz by to bylo rušivé stejně.
Úleva pro pokladní
Pro pokladní o povinnost méně, za to pro doručovatelku další úkon navíc, co značně komplikoval ranní přípravu. A o to víc stresu. Přitom pokladní má k dispozici čtečku peněz, takže je to pro ni daleko snadnější a hlavně rychlejší. A také na to má svůj vyhrazený prostor. Jenže u nás byla jedna pokladní tak pomalá, že když byl čas vydávat peníze na důchody, nic se nedělo, seděla zády u svého stolu a ještě něco dodělávala, zatímco před pokladní místností už netrpělivě přešlapovaly doručovatelky tvořící zástup a nervózně nakukovaly, kdy už to bude. Tak se zavedlo toto. A že se budeme střídat. Já to dělala jen párkrát, vyhýbala jsem se tomu jak jen to šlo, právě ze zmíněných důvodů. Většinou to tedy dělala moje dobrá kolegyně, pečlivá a poctivá.
Když důchody konečně napočítala, tak pak přišlo dějství číslo dvě - nahánět doručovatelky po celém depu, aby si důchody převzaly. Jenže to většina doručovatelek zakládala dopisy dle toho, jak půjdou pochůzku a měly na kvap, hlavně, aby si včas nachystaly dopisy na odvoz do těch odkládacích schránek. Některé si ještě třídily poštu u přihrádek, jiné už si nakládaly tašky s poštou venku do auta, další byla na záchodě a ostatní pořizovaly doporučené dopisy na počítači - to obnášelo snímání kódů a doplňování případných chybějících údajů jako jména adresátů, jejich adresy, poštovní služby, což bylo časté a do toho, když přišla s důchody, tak jí většinou odsekly: „Teď mi to nedávej!“ Protože zase kam si peníze bezpečně uložit. A to byl právě tento případ. A prý: „Dej mi to na stůl.“ A tak jí pytlík s penězi položila na stůl, jenže bez toho, aby si nechala podepsat převzetí. Bonusem k tomu bylo, když někdo chyběl a tedy někdo jiný musel vzít důchody za něj, takže ještě shánět, kdo je vezme a doslova ho přemlouvat.
Chybějící peníze
A tu se stalo, že když ona doručovatelka přišla ke svému stolu a sáhla do pytlíku, aby si peníze přepočítala a nachystala, zjistila, že jí chybí 6 tisíc. Já už byla pryč, protože jsem pospíchala, abych stihla autobus. Byla jsem sotva na začátku pochůzky, když v tom mi volá vedoucí, abych se vrátila, že se ztratily peníze. Když jsem přijela zpátky, moje kolegyně seděla, jak hromádka neštěstí a ta, které chyběly peníze z toho byla taktéž špatná. Ale stále tvrdila, že tam ty peníze neměla. Jenže kde byly? Kdo je vzal? Podezření jsme měly hned. Ta, co byla v kolektivu nová, věčně neměla peníze a neustále si od někoho půjčovala. Nejspíš chtěla čmajznout „jen“ tři tisíce, které zrovna někomu dlužila, ale bankovky se slepily k sobě, tak to bylo šest. To ale byla jen naše terorie.
Takže prohlídky všude, batohy, peněženky, skříňky, oblečení, kapsy, ale paradoxně nejvíce prohlíželi věci té, která počítala a následně rozdávala důchody, přestože i vedoucí měli podezření, kdo to byl. Ta pořád chodila sem a tam. Do šatny, na záchod a pak šla dokonce i ven. A v jednu chvíli nás tam nechali úplně samotné, všech osm doručovatelek a šli do kanceláře zkoumat záznamy kamer. Ale úplně všichni. Vedoucí, zástupce i směnařka. Nechápu.
Jak to dopadlo
Kolegyně nakonec podepsala lejstro, že peníze uhradí ze svého a budou se jí strhávat z výplaty. A že má na dotyčnou podat trestní oznámení. Ale sama za sebe! Pošta v tom nijak nehodlala být nápomocna, přitom se to stalo v zaměstnání během pracovní doby.
Ona podezřelá sice byla ten den odejita, šla dohodou, ale nepřiznala se.
Vedoucí se vyznamenal
Já si dodnes vyčítám, že jsem z vlastní iniciativy nezavolala policii. Třeba by to z ní dostali. Jenže jsme právě spoléhaly na ty kamery, protože jedna mířila přesně na místo, kde se peníze ztratily, tedy na tu, co jsme podezřívaly, že peníze vzala. Měla stůl hned vedle. Jenže druhý den vedoucí přišel a kolegyni řekl: „No, bohužel, k vaší smůle nešly kamery.“
Na policii
Trestní oznámení kolegyně podala, já šla s ní. Vyslechli ji a později si předvolali i onu pro nás jasnou zlodějku, ale ani tam se nepřiznala. Holt jsou mezi námi takoví, co na to mají žaludek.
Jak to vidím já
Já to hodnotím tak, že vedoucí to absolutně nezvládli. A odnesl to nevinný člověk. Jo, buzerovat za maličkosti, to by jim šlo, ale když se opravdu něco stane, tak to nedokážou správně řešit a být skutečně nápomocni těm, co to v tu chvíli potřebují. Ale to je holt Česká pošta a její vedení.
