Článek
Byl čas, kdy jsem věřila, že život má pevné obrysy.
Že láska je domov.
Že jistoty jsou samozřejmost.
Že stabilita je něco, co se nemůže během okamžiku rozpadnout.
A pak přišly zlomy. Ne jeden. Ne jediná událost, která by všechno změnila. Ale několik náhlých, tvrdých situací, které po sobě zanechaly ticho tak hluboké, že se v něm nedalo přeslechnout nic.
Něco – a možná i někdo – muselo zemřít.
A pak znovu.
A ještě jednou.
Ne vždy tělem. Ale představou. Budoucností. Jistotou. Verzí mě samotné, která věřila, že ví, kam směřuje. Zemřely obrazy o tom, jak má vypadat láska. Zemřela důvěra v některé sliby. Zemřela část identity, kterou jsem si budovala roky.
Každá taková „smrt“ bolela jinak. Každá otevřela jinou vrstvu. A pokaždé, když jsem si myslela, že už jsem na dně, přišla další hloubka.
Zpočátku jsem se snažila udržet nad hladinou. Najít rychlé vysvětlení. Opravit, co se rozpadlo. Vrátit věci do původního tvaru. Ale některé věci se vrátit nedají. A některé tvary už nejsou pravdivé.
Teprve když jsem přestala bojovat o staré obrysy, začalo se otevírat něco nového.
V těch nejtišších chvílích – bez jistot, bez rolí, bez toho, co mě dříve definovalo – jsem se začala setkávat se svou duší. Ne jako s velkou duchovní ideou. Ale jako s hlubokým, neoddělitelným bytím, které zůstává, i když všechno ostatní odpadá.
Zjistila jsem, že když zemře iluze, narodí se pravdivost.
Když zemře kontrola, objeví se pokora.
Když zemře představa o tom, kým „mám být“, otevře se prostor pro to, kým skutečně jsem.
Tyto vrstvy se neotevíraly jemně. Byly odkryty náhle, někdy až surově. Ale každá z nich mě vedla hlouběji. Do místa, kde už není potřeba dokazovat. Kde není třeba být silná podle starých měřítek. Kde stačí být.
Naděje, která se zde zrodila, nebyla naivní. Byla vykoupená zkušeností. Nebyla hlasitá – byla tichá, pevná, zakořeněná. Víra přestala být očekáváním, že se nic dalšího nestane. Stala se důvěrou, že ať přijde cokoli, v hloubce existuje místo, které unese i další ztrátu.
„V tišinách duše“ je název, který vyrostl z těchto vrstev. Z opakovaných konců, které mě pokaždé vedly dál – ne vpřed vnějšími úspěchy, ale dovnitř. Je to prostor, kde mají své místo i pády. Kde se neobchází smutek. Kde se symbolické smrti nestávají selháním, ale branou.
Texty o naději a víře vznikaly z této cesty. Ne jako poučení. Ale jako sdílení světla, které jsem objevila až poté, co jsem prošla tmou.
Dnes vím, že některé věci musí zemřít vícekrát, aby se duše mohla nadechnout naplno.
Že hloubka se neotevírá najednou, ale vrstvu po vrstvě.
A že právě v tišinách, které přicházejí po ztrátách, se rodí něco, co už není závislé na vnější stabilitě.
Pokud i vás život vede skrze vlastní zlomy, možná právě teď stojíte na prahu další vrstvy. Možná se něco hroutí – ale něco hlubšího se otevírá.
A právě tam, v tišinách duše, začíná skutečná proměna.
