Článek
Proč si znovu vybíráme ty, kteří nás nevidí? - Protože nám jsou povědomí.
Ne jejich oči nebo smích. Ale ten pocit. Ten jemný, sotva postřehnutelný známý tón co námi rezonuje. Směs naděje a nejistoty. Směs touhy a napětí.
Často si totiž nezamilujeme jen toho druhého. Milujeme pocit, který v nás probouzí něco starého. Něco, co jsme kdysi dávno zažili a co náš nervový systém vyhodnotil jako „domov“ – i když to domov úplně nebyl.
Co je vlastně láska?
Většina lidí odpoví bez zaváhání: emoce. Něco mezi radostí, dojetím a pocitem, že by člověk klidně snědl i růžovou pěnu z dortu, kterou jinak zásadně nesnáší.
Jenže láska není jen emoce. Emoce jsou něco jako počasí. Přijdou, odejdou, někdy prší, někdy je duha a někdy vám vítr odnese střechu. Láska je spíš klima. A ještě přesněji – je to potřeba.
Stejně základní jako potřeba bezpečí, přijetí a toho, aby si nás někdo všiml, když vstoupíme do místnosti.
Tato potřeba se netvoří až v dospělosti. Rodí se s námi. Malé dítě nepotřebuje vysvětlit, co je láska. Potřebuje jen, aby někdo přišel, když pláče. Aby někdo jeho pláč pochopil jako zprávu, ne jako obtěžování. Aby někdo jeho strach rozehnal jako bouřkové mraky na nebi.
Tam někde se učíme první definici lásky:
Láska znamená, že když natáhnu ruce, někdo tu je.
A pokud tu někdo dlouho není, mozek si začne zapisovat poznámky. Nenápadné, ale vytrvalé.
„Musím být hodná.“
„Nesmím být moc.“
„Když budu potichu, zůstanou.“
V dospělosti pak říkáme, že máme „smůlu na partnery“. Ale často jen opakujeme dávnou lekci o tom, kolik si můžeme dovolit chtít.
Potřeba lásky proto nevypadá jako srdíčko z Valentýna. Vypadá spíš jako malé dítě, které natahuje ruce a říká:
„Jsem tady. Vidíš mě?“
A když na tuhle otázku dlouho nikdo neodpovídá, člověk si začne odpovídat sám.
V terapeutovně (to je taková místnost, kde se opravují lidské duše bez návodu k použití) se láska objevuje pravidelně. Vchází bez zaklepání, sedne si mezi nás a tváří se, že za nic nemůže.
Jednou ke mně přišla žena, která si povzdechla:
„Já ho tak miluju, až mě z toho bolí žaludek.“
To je zvláštní druh lásky. Gastroenterologická. Taková, co by měla mít příbalový leták.
„A kdy vás ten žaludek bolí nejvíc?“ zeptala jsem se s drobným úsměvem.
„Když mi neodepisuje.“ odpověděla se smíchem klientka.
Láska 21. století se pozná podle toho, že místo dopisů čekáme na tři tečky. Tři tečky jsou dnešní holubi. Krouží nad námi, někdy přistanou, někdy zmizí i s obálkou.
Láska jako zrcadlo v kabince
Možná si myslíme, že si partnery vybíráme podle vkusu. Podle vůně, humoru nebo způsobu, jakým vyslovují slovo „prosím“. Ve skutečnosti si je ale často vybíráme podle toho, jak důvěrně nám v jejich blízkosti zní naše vlastní minulost.
Láska je totiž trochu jako zrcadlo v převlékací kabince. Ne to lichotivé, s měkkým světlem. Spíš to ostré, zářivkové, které zvýrazní i věci, o nichž jsme doufali, že už dávno zmizely.
Jedna mladá žena se mě před časem zeptala:
„Proč si pořád vybírám muže, kteří mě nechtějí tak, jak bych potřebovala?“
Když jsme spolu její vztahy pomalu rozplétaly, ukázalo se, že pocit „nejsem dost“ pro ni nebyl nový. Byl známý. Důvěrně známý. A lidský mozek má zvláštní smysl pro věrnost – raději si vybere známou bolest než neznámé bezpečí.
V kabince vztahu si tak často zkoušíme staré role. Někdo si obléká kabát zachránce, jiný šaty nenáročnosti, další uniformu toho, kdo nikdy nic nepotřebuje. A pak se divíme, že nám to někde drhne.
„A co by se stalo,“ zeptala jsem se jí tehdy, „kdybyste si vybrala někoho, kdo vás chce? Opravdu chce.“
Chvíli bylo ticho.
„To by byl… nezvyk.“
Bezpečí bývá nezvyklé. Nezvyklé je, když vás někdo poslouchá a neodchází. Nezvyklé je, když nemusíte bojovat o pozornost jako o poslední housku v samoobsluze.
O téhle zvláštní samotě ve dvou jsem psala i v článku Chybíš mi. I když sedíš vedle mě.
A co když…
A co když láska není hledání někoho správného, ale postupné odkládání masek, ve kterých jsme se naučili přežít?
Co když největší romantický čin nespočívá v tom, že pro někoho přeplaveme oceán, nebo jej budeme urputně bránit aniž by o to žádal, ale že si dovolíme říct:
„Tady jsem. I s tím, co není úplně pohledné.“
Možná jsme si kdysi dávno osvojili představu, že lásku si musíme zasloužit. Být o trochu lepší, poslušnější, výkonější. A tak do vztahů vstupujeme jako uchazeči o místo – s životopisem plným zásluh a pečlivě vyretušovanými slabinami.
Jenže potřeba lásky není pracovní pozice. Je to stav bytí.
V terapeutovně občas zazní věta, která je velmi těžká:
„Já nevím, jestli si lásku zasloužím.“
To je zvláštní otázka. Neptáme se, jestli jsme hodni vzduchu. Nepřemýšlíme, jestli si zasloužíme spánek. Ale lásku jsme povýšili na odměnu za dobré chování.
A co když je láska spíš něco jako světlo? Nepřichází proto, že jsme bezchybní. Přichází, když si roztáhneme závěsy.
Třeba není cílem najít někoho, kdo nás nikdy nezraní. Možná je cílem najít někoho, před kým nemusíme předstírat, že nás nic nebolí.
Možná, když se naučíme zůstat u vlastních pocitů – i těch nepohodlných – přestává být láska dramatem o přežití. A může se tak stát prostorem, kde dva lidé nemusí být dokonalí, aby byli spolu.
A to je, mezi námi, větší zázrak než všechny motýlí přelety dohromady.
