Článek
Některé události otevřou víc než jen prostor pro zastavení se a vzpomínku. Otevřou i hlas kritika či soudce v nás, který poukazuje na to, jakým způsobem přemýšlíme o solidaritě, pomoci a o tom, komu vlastně patří právo přijímat ničím nepodmíněnou podporu.
Připravovaný koncert na počest Patrika Hezuckého otevřel vedle vzpomínek i tichý šum otázek. Výtěžek má směřovat k jeho ženě a synovi. A spolu s podporou se objevují i pochybnosti. Slova o tom, kam by pomoc „měla“ patřit. O tom, kdo ji „potřebuje víc“.
Možná stojí za to u těchto vět na chvíli zůstat. Ne proto, abychom je kritizovali či opravovali, ale abychom naslouchali tomu,co se v nich skrývá.
Tyto názory nejsou nutně zlé. Často vycházejí z potřeby spravedlnosti. Ale co je to ona spravedlnost? Kdo ji určuje a hodnotí? Můžeme ji chápat třeba jako vyvážené a férové zacházení nebo se na ni můžeme podívat z osobní perspektivy, kdy může být potřeba spravedlnosti reakcí na pocit bezmoci.Když se setkáváme s bolestí, ztrátou nebo chaosem, hledáme pevný bod. Spravedlnost nám nabízí strukturu – pravidla, hranice, řád.
Přesto se nabízí otázka, zda jsme se v této debatě neposunuli o krok dál, než je potřeba.
Pokusme se podívat na to, kdo v tomto příběhu obdarovává.
Lidé, kteří si koupili vstupenku na koncert, si nekupují právo rozhodovat o osudu výtěžku. Kupují si přítomnost. Okamžik, kdy hudba naplní prostor a mezi lidmi vznikne něco, co se nedá přesně pojmenovat – sdílená energie, tiché porozumění, blízkost.
Nevzdávají se své obživy.
Přesto ani jejich role není pasivní. Svou účastí přinášejí něco jiného – pozornost, otevřenost, ochotu být spolu. Publikum není jen svědkem. Je součástí dění. Energie, která proudí prostorem, se rodí z obou stran a vrací se k těm, kteří stojí na pódiu.
Ti, kdo se rozhodli darovat hmatatelně, jsou umělci. Vystupují bez nároku na honorář. Jejich gesto je osobní, svobodné a nevynucené. Není výzvou k povinné solidaritě ani zkouškou morálky publika.
A právě tady se začíná ukazovat něco křehkého. Solidarita, která je konkrétní a osobní, v nás někdy vyvolává neklid. Jako bychom potřebovali pomoc přepočítat, porovnat, zasadit do tabulek. Jako bychom měli potřebu rozhodovat, který smutek je „dostatečně oprávněný“.
Možná některé z nás ve skutečnosti nezneklidňuje samotný koncert. Možná nás znejišťuje představa, že pomoc nemusí být dokonalá, spravedlivě rozdělená nebo systémově vyvážená. Že může být prostě jen lidská a laskavá. Směřovaná ke konkrétním lidem, ne k anonymní potřebě.
Koncert na počest není o tom, kdo si, co zaslouží. Je gestem. Prostorem, kde se setkává hudba, vzpomínka a přítomnost. Kde nejde jen o peníze, ale o energii a sounáležitost, která s nadějí poukazuje na světlo v každém z nás.
A možná právě v tom spočívá jeho smysl. Ne v tom, kam přesně výtěžek směřuje, ale v tom, že připomíná, že někdy není nejdůležitější „mít pravdu“ – ale být součástí něčeho většího, než jsme my sami.
