Článek
Když přijde zima, která se nedá obejít
Každý rok přijde čas, kdy se svět kolem nás ztiší.
Dny se zkrátí, barvy pohasnou a něco uvnitř začne těžknout.
Ne proto, že bychom selhali.
Ale proto, že přišel čas, který nelze přeskočit.
Naši předci tento čas znali.
Dali mu jméno Morana – ne jako strašidlu, ale jako obrazu zimy, konce, zastavení a přerodu.
Byla součástí cesty.
Únava, která přichází potichu
Dlouhé období tlaku, očekávání a zodpovědnosti.
Snažíme se držet směr, obstát, být oporou, nezklamat.
A někde po cestě se vytratí lehkost.
Objeví se únava, vnitřní neklid, strach, který nelze přesně pojmenovat.
Ne proto, že bychom něco pokazili.
Ale proto, že něco v nás už nemůže pokračovat stejným způsobem.
Právě tehdy přichází zima.
Světlo, které nesvítí zvenčí
Když je uvnitř tma, hledáme světlo.
Místa, kde je klid, méně tíhy, méně otázek.
Kde se na chvíli nemusí nic vysvětlovat ani nést.
Ale skutečné světlo, které nás dovede dál, nepřichází zvenčí.
Nepřinese ho nikdo jiný, ani sliby, ani lehkost někoho jiného.
Musíme ho rozsvítit sami – když se setkáme se svým stínem, přijmeme jeho ticho a najdeme vlastní sílu.
Takové světlo může působit jako jaro.
Ale často je to jen odklad zimy, pokud se na něj spoléháme mimo sebe.
Moranu nelze obejít.
Jen počká, až se znovu setkáme sami se sebou.
Co po nás zima vlastně chce
Zima po nás nechce rozhodnutí.
Nechce výkon ani jasné odpovědi.
Ptá se tiše:
- Co v nás už dožilo?
- Kde jsme byli příliš dlouho silní?
- Před čím jsme se snažili odejít, místo abychom se zastavili?
To nejsou otázky, které mají rychlé řešení.
Jsou to otázky, které se nechávají znít.
Odpovědi leží v nás, v našem setkání se stínem a schopnosti naslouchat vlastnímu tichu.
Morana a stín
Psycholog Carl Gustav Jung popisoval podobný obraz – stín, části nás, které jsme dlouho odkládali stranou.
Únava, strach, pochybnosti, ale i pravdy, na které nebyl čas.
Stín se nehlásí, když je nám dobře.
Přichází právě v obdobích, kdy se život zpomalí.
Ne proto, aby nás potrestal.
Ale proto, aby byl konečně spatřen.
Morana a Jungův stín se v něčem potkávají.
Oba stojí na prahu.
Oba říkají:
„Tohle už nejde nést stejně jako dřív. Ale síla k dalšímu kroku je uvnitř tebe.“
Mezi tím, co bylo, a tím, co ještě není
Jsou chvíle, kdy stojíme mezi dvěma světy.
Za námi je to, co známe a co má váhu.
Před námi něco lehčího, klidnějšího, méně náročného.
A mezi tím my sami – unavení, zmateni, nejistí, kým vlastně jsme, když se odloží všechny role.
Morana stojí právě tady.
Neodsuzuje.
Jen připomíná, že ještě není čas jít dál – dokud sami nezapálíme světlo v sobě.
Naděje, která je uvnitř
Jaro nepřichází proto, že bychom se víc snažili.
Přichází tehdy, když zima udělá svou práci.
Když se přestaneme před sebou skrývat.
Když se setkáme se stínem.
A když dovolíme v sobě znovu rozsvítit vlastní sílu.
Slunce se vrací pomalu.
Nejdřív jako světlejší ráno.
Pak jako pocit, že se znovu dá dýchat – a že jsme sami sobě oporou.
V tišinách duše
Možná nejsme ztracení.
Možná jen procházíme místem, kde se staré rozpadá a nové ještě nemá tvar.
A to může bolet.
Ale není to konec.
Morana vždycky odchází.
A po ní – dřív nebo později – přijde světlo, které už není útěkem,
ale návratem k sobě a vlastní síle.
A co by se stalo, kdybychom se nyní zastavili a rozsvítili světlo v sobě, místo abychom hledali jeho odraz někde venku?
