Článek
V kalendáři jsou dva Štědré večery. Jeden u mámy, druhý u táty. Dva stromečky, dvě slavnostní večeře, dvakrát rozbalované dárky. Všechno je domluvené už od října. Jenže několik dní před Vánocemi dítě oznámí, že letos chce slavit pouze jednou.
A že k tátovi nechce.
Představme si desetiletého chlapce, jehož rodiče se před několika lety rozešli. Střídá dvě domácnosti, v obou má vlastní postel, oblíbený hrnek a místo na školní aktovku. Vánoce se dosud organizovaly podle zavedeného plánu. Letos ale poprvé řekne, že chce zůstat tam, kde bude na Štědrý den ráno.
Jde o modelovou situaci, nikoli o skutečný příběh konkrétní rodiny.
Matka stojí před nepříjemným rozhodnutím. Má synovo přání respektovat, nebo trvat na domluveném programu? Otec už nakoupil dárky, pozval prarodiče a těšil se na společný večer. Pokud chlapec nepřijede, nebude to pro něj jen změna kalendáře.
Může to vnímat jako odmítnutí.
A dítě, které chtělo pouze jedny klidné Vánoce, se najednou ocitá uprostřed problému, který nedokážou jednoduše vyřešit ani dospělí.
Vánoce podle rozpisu
Střídavá péče vyžaduje plánování. Kdo vyzvedne dítě ze školy, kde bude o víkendu, kdo zajistí kroužky a jak se rozdělí prázdniny.
Během běžného roku se z toho může stát rutina. Vánoce ale mají zvláštní postavení. Nejde pouze o volné dny, nýbrž o tradice, rodinné vzpomínky a představu, jak by měly svátky vypadat.
Jeden rodič chce zachovat štědrovečerní večeři. Druhý nechce přijít o společné rozbalování dárků. Oba mohou mít pocit, že už rozchodem ztratili dost.
Jenže dítě nemusí přemýšlet o spravedlivém rozdělení času.
Může chtít zůstat doma v pyžamu, dívat se na pohádky a nikam nebalit tašku. Nemuset hlídat hodiny, protože v pět odpoledne začínají Vánoce na druhé adrese.
To, co dospělí považují za důležitou rodinnou tradici, může dítě vnímat jako další přesun.
Když se z přání stane důkaz lásky
Nejcitlivější okamžik přichází ve chvíli, kdy rodič začne hledat odpověď na otázku, proč dítě nechce právě k němu.
Má mě méně rádo? Je mu lépe u druhého rodiče? Ovlivňuje ho někdo?
Takové obavy mohou být pochopitelné. Zvlášť pokud rodič s dítětem netráví tolik času, kolik by si přál.
Problém nastává, když se z dětského rozhodnutí stane měřítko rodičovské hodnoty.
Dítě pak může získat pocit, že musí dokazovat svou lásku tím, kde stráví Štědrý večer. Ať zvolí cokoli, někdo bude zklamaný.
Psychologické poznatky o konfliktech mezi rodiči po rozchodu upozorňují na rizika situací, kdy se dítě dostává mezi jejich protichůdná očekávání. Zátěž nespočívá pouze v samotném rozchodu, ale také v tom, jak rodiče zvládají následné neshody.
Dítě by nemělo nést odpovědnost za to, aby se žádný z rodičů necítil odmítnutý.
To je úkol dospělých, přestože může být mimořádně obtížný.
Nechce k tátovi. Ale proč?
Jedna věta může mít několik úplně odlišných významů.
Dítě může být unavené cestováním mezi domácnostmi. Může se těšit na konkrétní tradici nebo chtít zůstat se sourozencem, který žije převážně u jednoho rodiče.
U starších dětí mohou hrát roli také kamarádi, vlastní plány nebo rostoucí potřeba rozhodovat o svém čase.
Existuje ale i méně příjemná možnost. Dítě se může u jednoho rodiče cítit nepříjemně, zažívat napětí s novým partnerem nebo se obávat konfliktů.
A někdy může být ovlivňováno spory mezi rodiči.
Právě proto není rozumné z jediné věty okamžitě vyvozovat závěr.
Stejně nebezpečné může být automaticky předpokládat, že dítě manipuluje druhý rodič, jako bez dalšího vysvětlení prohlásit, že jeho přání musí rozhodnout o všem.
Rozhodující je naslouchat tomu, co dítě skutečně říká, a nevkládat mu do úst vlastní obavy.
Také odmítnutý rodič má svůj příběh
Představme si nyní stejnou situaci z druhé strany.
Otec několik týdnů plánuje společné Vánoce. V práci si zajistil volno, koupil stromeček a připravil pokoj. Těšil se na chvíle, které během běžného roku nemá možnost prožívat každý den.
Pak se dozví, že syn nepřijede.
Může mít pocit, že ustoupit znamená postupně ztrácet místo v jeho životě.
Taková obava nemusí být projevem sobectví. U rodičů, kteří po rozchodu žijí odděleně od dětí, může být společný čas mimořádně důležitý.
Navíc je legitimní připomenout, že vztah mezi dítětem a rodičem se neudržuje pouze tehdy, když se dítěti právě chce.
Rodiče běžně trvají na povinnostech, které děti odmítají. Návštěva druhého rodiče však není totéž co domácí úkol nebo čištění zubů.
Jde o vztah. A vztah se nedá dlouhodobě udržovat pouze pomocí rozpisu.
To ovšem neznamená, že by dítě mělo o každém předání rozhodovat samo.
Dítě má právo být slyšeno. Nemusí ale rozhodovat za dospělé
Úmluva o právech dítěte přiznává dítěti právo vyjádřit svůj názor v záležitostech, které se ho týkají. Jeho názoru má být věnována odpovídající pozornost podle věku a vyspělosti.
Neznamená to automaticky, že desetileté dítě může jednostranně změnit soudem stanovený režim péče.
Ani to, že rodiče mají jeho přání ignorovat, dokud nedosáhne určitého věku.
Český občanský zákoník rovněž vychází z toho, že názor dítěte je při rozhodování o jeho záležitostech důležitý.
Pokud existuje soudní rozhodnutí upravující péči nebo styk, nelze ho jednoduše považovat za nezávazné. Při vážnějších nebo opakovaných sporech může být vhodné obrátit se na odborníka, mediátora či příslušné instituce.
V běžné rodinné situaci ale může být prvním krokem mnohem jednodušší věc.
Zeptat se dítěte, co mu na současném uspořádání vadí. A opravdu počkat na odpověď.
Bez výčitek, bez slibování odměn a bez připomínání, jak moc bude druhý rodič smutný.
Dvoje Vánoce nemusí znamenat dvojnásobnou radost
Vraťme se k desetiletému chlapci.
Možná nechce zrušit Vánoce s otcem. Možná pouze nechce přerušit jeden večer, sbalit dárky do tašky a přesunout se do další domácnosti, kde bude muset začít slavit znovu.
Pro rodiče může být důležité mít dítě u štědrovečerního stolu.
Pro dítě může být důležitější, aby svátky nebyly dalším organizačním výkonem.
Někdy může pomoci změnit čas předání, rozdělit sváteční dny jinak nebo vytvořit vlastní tradici, která nebude napodobovat Štědrý večer za každou cenu.
Jindy je potřeba řešit hlubší problém ve vztahu.
A pokud dítě naznačuje strach, ponižování nebo násilí, nejde o běžný spor o sváteční program. Jeho bezpečí musí mít přednost a situace vyžaduje odpovídající pomoc.
Neexistuje uspořádání, které bude vyhovovat každé rodině.
Možná ale stojí za to připustit jednu nepříjemnou možnost: dospělí někdy bojují o podobu Vánoc, zatímco dítě by nejraději přestalo být jejich hlavním předmětem sporu.
Až jednou vyroste, pravděpodobně si nebude pamatovat pouze to, u kterého stromečku rozbalovalo dárky.
Může si pamatovat také to, zda smělo říct, co si přeje, aniž by tím někomu ublížilo.
Zažili jste situaci, kdy dítě nechtělo strávit Vánoce u jednoho z rodičů? Mělo by jeho přání rozhodnout, nebo je podle vás důležitější dodržet dohodnutý režim péče?
