Článek
Je mi dvaačtyřicet a jsem ženatý už patnáct let. Máme dvě krásné děti. Na papíře to vypadá jako ideální život. Ale mezi řádky je něco, co mě už roky dusí.
Moje žena se mnou nespí.
Začátky byly vášnivé
Pamatuju si, jak jsme spolu začínali. Vášnivě, spontánně, bláznivě. Nemohli jsme se nabažit jeden druhého. Sex pro nás nebyl jen fyzická věc – byl to jazyk, kterým jsme si říkali „miluju tě“.
Pak přišly děti. A s nimi velké změny. Nejprve jsem to bral s pochopením. Těhotenství, kojení, únava. Jasně, že na intimitu nebyl prostor. Vysvětloval jsem si to jako přechodnou fázi. Jenže ta „přechodná“ fáze trvá už víc než deset let.
Soužití bez doteku
Teď je to tak, že se spolu vyspíme tak jednou za rok. A to ještě většinou po sklence vína, když je výjimečně uvolněná. Ale i tehdy cítím, že je to spíš povinnost než touha.
Já se snažím. Hladím ji, dávám jí najevo, že jí chci. Zkouším jemnost i humor. Snažím se plánovat romantické večery. Ale čím víc se snažím, tím jako by se ona více vzdalovala. Vždycky najde důvod – únava, bolest hlavy, práce, děti, myčka, sušička… Anebo se prostě jen otočí zády. Jasné znamení.
Já tam ležím, cítím se odmítnutý a v hlavě mi běží tisíc otázek. Už mě nemiluje? Nejsem pro ni přitažlivý? Nebo sex prostě nepotřebuje? Má snad někoho jiného?
Mlčení
Zkoušel jsem o tom mluvit. Opatrně, bez výčitek. Říkal jsem, že mi chybí blízkost, že nechci jen sex, ale i něhu. Většinou to ale skončilo tichou obranou. Ona sklopí oči, zamumlá něco o tom, že je unavená, že na to nemá myšlenky a teď nemá kapacitu to řešit. A tím to končí.
A tak mlčíme a žijeme vedle sebe. Vychováváme děti, chodíme na rodinné oslavy, fungujeme. Zvenčí bychom působili jako normální pár. Jenže uvnitř je ticho. Ticho a prázdno. A já nevím, jak dlouho to ještě vydržím.
Sex sice není všechno…
Sex není všechno. Ale jeho absence mě pomalu ničí. Cítím se nežádaný, neviditelný. Jako by se ze mě stal jen spolubydlící. V posteli ležíme vedle sebe, ale mezi námi je zeď. Zdi jsem nikdy stavět nechtěl. Toužil jsem po blízkosti. A teď ji nemám.
Občas se přistihnu, že koukám na jiné ženy. Ne proto, že bych chtěl podvést, ale protože chci cítit, že mě někdo vidí jako muže.
A pak mě přepadne výčitka. Protože ji pořád miluju. Protože jsme toho spolu tolik prožili. Protože nechci rozbít rodinu.
Někdy si říkám, že možná jen nechápu její svět. Že po dětech se změnila, že její tělo a mysl fungují jinak. Zatímco pro mě je sex vyjádřením lásky, pro ni je možná láska v každodenní péči. V tom, že uvaří, vypere, postará se.
Možná se jí dotýkám tak, že ji to spíš stresuje než těší. Možná by potřebovala víc pochopení než otázek. Možná se v tom všem cítí stejně ztracená jako já – ale nechce a neumí o tom mluvit.
Je to těžké.
Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Nechci ji tlačit, ani nutit. Ale taky nechci přežívat v manželství, kde se cítím sám.
Někdy si kladu otázku – stojí mi to všechno za to? Nevím, co mám dělat.
