Článek
Není to zas tak dávno, kdy jsme se styděli za psychické onemocnění. Deprese byla slabostí. Kluci nepláčou a holky se z toho vybrečí. Tento přístup se již naštěstí mění. U závislosti to ale zatím neplatí. Za tu si přece člověk může sám, je to jeho osobní problém nebo slabost. V případě mladistvých se navíc často viní i rodiče. To je společnost, ve které žijeme – to však neznamená, že se musíme chovat stejně.
Představte si, že si vaše dítě zlomí nohu. Nebo ve škole chytne virózu. Jaká bude vaše reakce? Budete mu vyčítat, jak mohlo být tak hloupé? Obviňovat ho, že tím trpí celá rodina a nemůžete kvůli němu odjet na dovolenou? Propadnete se do spirály výčitek, jak jste to mohli dopustit? Kdybyste jen nevybrali tuto školu nebo ho nenutili jít na trénink… Nebo se dokonce začnete stydět? Co jen tomu řeknou ve škole, až budeme chtít úlevy při vyučování? A co sousedi?
Pravděpodobně ne. Nejspíš vrhnete veškerou energii na to, aby bylo vašemu dítěti brzy zase dobře. Budete se mu věnovat, jak nejlépe umíte. Bez řečí a bez výčitek.
A ačkoli užívání návykových látek nemocí není, závislost už nemocí je. Adiktologové definují závislost jako onemocnění mozku. A nemoc se neléčí křikem, zákazy či přezíráním. Za nemoc v rodině bychom se neměli stydět – zvlášť v případě, kdy úspěch léčby závisí i na podpoře okolí. A i když vám to možná váš teenager nemusí dávat najevo, stále jste to vy, rodiče, kdo mu poskytuje ochranu a bezpečí. S tímto úhlem pohledu prosím přistupujte k následujícím informacím.
Už víme, že kratom je návykový – podobně jako kofein, nikotin či alkohol. Co tím přesně myslíme? Dlouhodobí uživatelé mají problém přestat. Při vysazení zažívají méně či více nepříjemné abstinenční potíže. Jejich intenzita závisí – kromě osobních dispozic – na délce užívání i množství užívané látky. Proto závislost na kratomu není nemocí, u které je vhodné otálet s řešením a říkat si, že se to možná spraví samo – třeba až budou prázdniny, po zkouškách, po závodech a podobně.
A kdy si klást otázku, zda se již nejedná o závislost na kratomu? Někdy se orientačně zmiňuje pravidelné užívání dávek nad 5 gramů nebo více než tři dávky denně jako limit pro zvýšené riziko. Ale tato čísla berte s rezervou – vznik závislosti je individuální a nelze s jistotou předpovědět. Riziko je například vyšší u lidí, kteří kratomem řeší chronickou bolest nebo jinou závislost.
Směrodatnější je pozorování znaků závislosti. Jedním z nich je nárůst tolerance. To znamená, že k dosažení stejného účinku je zapotřebí zvyšovat dávky. Tělo si na drogu zvyká a tam, kde dříve stačily nižší jednotky gramů, roste spotřeba – postupně klidně až na desítky gramů. Druhým znakem jsou abstinenční příznaky – pokud je časový odstup od poslední dávky vysoký (například ráno po probuzení), člověk se necítí dobře psychicky ani fyzicky. Může se dostavit třeba nervozita, podrážděnost, nevolnost či pocení.
A jak s tím pracovat jako rodič? Dobrou zprávou je, že řada středoškoláků má za sebou nejméně jednu přednášku o drogách, ví, co je závislost i jak se projevuje. Je možné, že kratom podceňují. Pokud se však s nimi budeme bavit informovaně, rozumně a bez vyhrocených emocí o tom, kde vidíme skutečná rizika, náš postoj nejspíš ocení. Třeba i zjistíme, že se v řadě věcí shodneme. Nebo se alespoň nad tím, co říkáme, zamyslí. V některých případech bude výsledkem rozhovoru zjištění, že je zapotřebí pomoc. Ale vy už víte, že se jedná o nemoc, takže zachováte klid – nebo alespoň zdání klidu. A příště si povíme, kde takovou pomoc v případě potřeby hledat.
A co říci závěrem? Se závislostí se můžete setkat i jinak než z pozice rodiče. Můžete být učitel, spolupracovník, soused či známý. I v této roli se můžete chovat slušně a citlivě. Zbytečně neubližovat slovem a nesoudit.
Prameny a další čtení:
1. Vrbová, Tereza. Kratom: droga nebo bylinka?, 2026.
